Fajnstyl.cz 
Neustálá snaha být „ta hodná“
Mnoho žen vyrostlo s představou, že musí být milé, ochotné a přizpůsobivé. Že jejich úkolem je být k dispozici druhým, pomáhat, nevyčnívat, nehádat se, nekomplikovat. Jenže právě tahle představa, i když často vychází z dobrého úmyslu, se může stát klecí, z níž je těžké uniknout.
Možná to znáte: říkáte „ano“, i když byste nejraději řekly „ne“. Děláte věci, které vás nebaví, jen abyste se zavděčily. Zůstáváte ve vztazích, které vás vyčerpávají, protože nechcete být ta, která „to vzdala“. A přitom, hluboko uvnitř, cítíte, že takhle by to být nemělo.
Autenticita vyžaduje odvahu – odvahu být neoblíbená, nepochopená, a přesto sama sebou. A právě tento přístup bývá klíčem k tomu, abychom přestaly být pátým kolem u vozu – ve vlastním příběhu.
Okamžik zlomu
Většina velkých změn začíná malým momentem. Jedním hlubokým výdechem, kdy si řeknete: „Dost. Tohle už nechci.“
Ten okamžik může přijít po hádce s partnerem, po vyčerpávajícím týdnu v práci, nebo jedno ráno, kdy se podíváte do zrcadla a nepoznáte, kdo na vás kouká. Přesně v tu chvíli se rodí rozhodnutí převzít kontrolu nad svým životem – ne dramaticky, ale klidně, v tichu, bez diváků.
Ale to rozhodnutí nemusí znamenat revoluci. Znamená jen začít říkat pravdu – sobě i druhým. Přiznat si, co chcete, co nechcete, co vás bolí a co vás těší. Je to první krok od života podle očekávání k životu podle vás.
Je čas přestat se omlouvat za vlastní existenci
Kolikrát jste se omluvily za něco, co jste vůbec nemohly ovlivnit? Za to, že jste unavené. Že potřebujete být chvíli samy. Že máte jiný názor. Nebo že prostě nejste neustále „v pohodě“.
Omlouvat se za to, kým jsme, je tichý způsob, jak se ztrácíme samy sobě. A to platí nejen v lásce, ale i v přátelství, rodině nebo práci. Když přestanete žít v permanentní obavě, že někoho zklamete, lidé, kteří vás mají opravdu rádi, zůstanou. A ti, kterým šlo jen o vaši ochotu, z vašeho života prostě zmizí.
Přijetí sebe jako hlavní postavy vlastního života
Představte si, že váš život je film. Kdo v něm hraje hlavní roli? Vy, nebo lidé kolem vás? Když přestanete hrát vedlejší roli v příběhu, který napsal někdo jiný, začnou se dít malé zázraky.
Nebojte, být hlavní postavou neznamená být sobecká. Znamená to žít vědomě, dělat rozhodnutí, která jsou v souladu s tím, kým jste, a nenechat se strhnout proudem očekávání druhých. Znamená to naučit se říkat „ne“ beze strachu, že kvůli tomu ztratíte lásku nebo uznání.
Společenský tlak, který svazuje ženy
Je nemožné mluvit o sebevědomí žen, aniž bychom zmínily společenská očekávání. Média, kultura i sociální sítě vytvářejí obraz ideální ženy: krásná, chápavá, usměvavá, nikdy unavená. Ale skutečný život tak nevypadá.
Mnoho žen proto žije ve dvojím světě – v tom, kde musí být dokonalé, a v tom, kde touží být skutečné. A právě tahle vnitřní rozpolcenost bolí nejvíc. Když se žena přestane omlouvat za to, že je, stane se neuvěřitelně silnou. Najednou se začne rozhodovat podle sebe, ne podle očekávání. Začne být tvůrkyní svého života, nejen jeho pozorovatelkou.
A co je na tom nejkrásnější? Její síla inspiruje ostatní ženy kolem ní. Protože když jedna z nás povstane, připomene tím ostatním, že i ony mohou.
Být hlavní postavou svého života neznamená být bezchybná. Znamená to být vědomá, autentická a odvážná. Znamená to přestat se krčit, přestat prosit o místo, které nám dávno patří. Ať už jste v jakémkoli věku, situaci nebo vztahu, nikdy není pozdě říct: „Dost!“
Protože život, v němž hrajete jen vedlejší roli, není váš.
Zdroj: studie National Library of Medicine I., studie National Library of Medicine II.
