Fajnstyl.cz 
V sobotu ráno jsem se rozhodla udělat menší výlet za hranice. Chtěla jsem spojit příjemné s užitečným – projít se, nakoupit pár drobností do domácnosti a zkusit si zas jednou užít tu jinou atmosféru německého obchodního centra. Byla jsem tam naposledy snad před dvěma lety, kdy bylo všechno jinak. Tehdy mě fascinoval výběr i klid. Tentokrát jsem ale odjížděla s úplně jiným pocitem.
Původně jsem si představovala, že si v klidu projdu obchody, možná si sednu na kávu, podívám se po nějakých výprodejích. Místo toho mě už při příjezdu zarazilo parkoviště. Téměř každé druhé auto mělo českou poznávací značku. Říkala jsem si – náhoda? Možná je tady nějaká akce. A měla jsem pravdu. Jen to nebyla akce na elektroniku nebo oblečení. Byla to slevová kampaň na základní potraviny.
Nákupy v zahraničí jsou výhodné
Než jsem vešla do obchodu, minula jsem skupinu postarších lidí, kteří si nahlas porovnávali ceny. Vajíčka za euro dvacet, olej v akci. „To je polovina toho, co doma,“ říkal jeden pán a druhý mu přikyvoval. Uvnitř to nebylo jiné. Češtinu jsem slyšela ze všech stran – mezi regály, u kasy i na toaletách. A většina těch lidí byli důchodci.
Stáli s vozíky plnými základních potravin. Mnozí měli v ruce lísteček, někdo i kalkulačku. Viděla jsem starší paní, která si přepočítávala ceny v korunách. V očích soustředění, v pohybech úspornost. Nebylo to to běžné turistické nakupování, jaké známe z předvánočních výletů do Drážďan. Tohle bylo jiné. Tohle byl pokus ušetřit. A najednou mě bodlo u srdce.
Stála jsem u regálu s máslem, které bylo levnější než u nás, a cítila zvláštní směs emocí. Část mě to chápala – kdybych byla v jejich situaci, asi udělám totéž. Ale jiná část se styděla. Ne za ně, ale za nás. Za to, že jsme se jako společnost dostali do bodu, kdy naši senioři musí jezdit přes hranice, aby si mohli dovolit koupit vejce, olej nebo máslo.
Nemluvili o tom, že by si chtěli dopřát. Nehledali luxus. Chtěli jen běžně žít, nakoupit základní věci a mít pocit, že ještě zvládnou vyžít z důchodu. A mě to zaskočilo. Připadala jsem si jako vetřelec, i když jsem tam přijela taky nakoupit. Ale na rozdíl od nich jsem nemusela. Já mohla. Oni museli.
Takovou ostudu jsem nezažila
Prošla jsem si obchod bez nálady. V košíku jsem měla jen pár drobností, ale najednou jsem cítila, že tam nemám co dělat. Ne protože bych se něčeho dopustila, ale protože ten kontrast mezi realitou těch lidí a mojí sobotní procházkou mezi regály byl příliš silný. Došlo mi, že pro ně to není výlet. Je to nutnost.
Když jsem vyšla ven a znovu se rozhlédla po parkovišti plném českých aut, došlo mi, jak smutný je ten obrázek. A jak je zároveň vypovídající. Tohle není o náhodě, tohle je o systému. O tom, že jsme si dovolili nevidět, jak někteří lidé dožívají ve stínu. Jak místo důstojného stáří počítají euro po euru a hledají, kde ještě ušetřit.
Nastartovala jsem auto a odjela. Ani jsem si nešla pro tu kávu, kvůli které jsem původně vyjížděla. Neměla jsem chuť. Celou cestu zpět jsem přemýšlela, kolik takových aut se bude dnes ještě vracet. Kolik lidí poveze domů olej, máslo, vejce a s nimi i ten těžký pocit, že doma by si to nemohli dovolit. Ten den jsem si místo výhodného nákupu odvezla něco jiného. Stud, smutek a hořké uvědomění, že tohle není normální. A že by nemělo být.
