Fajnstyl.cz 
Starověký svět
Ve starověkém Egyptě byla obdivována štíhlost, vysoký pas a symetrický obličej. Společnost byla v mnohém liberální a ženy se mohly svobodněji projevovat, což se promítalo i do péče o vzhled.
V antickém Řecku se však těžiště pozornosti přesunulo k mužské kráse: cenila se fyzická zdatnost, proporce a harmonie, ideál „kalokagathia“ spojoval krásu těla i charakteru. Ženská postava směla být klidně baculatější, ale pleť měla zůstat bledá, nevystavovaná slunci.
V Římě byl vkus rozmanitější a oceňoval jisté zvláštnosti, jedno tabu ale trvalo: obezita. Štíhlost byla tak ceněná, že se objevovaly i extrémní metody držení váhy, které bychom dnes považovali za nemocné chování.
Středověk: Změna kurzu
Středověk, formovaný křesťanstvím, přenesl důraz z těla na „ducha“. Krása se chápala jako ctnost, ženské tělo se potlačovalo a na piedestal se stavěla skromnost. Ideál byl štíhlý, bledý, cudný. Zkrášlování se nahlíželo s podezřením a ženy se měly vyhýbat okázalé péči o zevnějšek. Představa krásy byla víc morálním kodexem než estetickým souborem pravidel.
Renesance přeje plnosti
Renesance přinesla návrat k tělesnosti. Antické inspirace znovu otevřely dveře k oslavě života a plodnosti. Krásná byla zaoblenost: u žen plné boky a poprsí, u mužů jasně modelované svaly. Stále se držela bledá pleť a vysoké čelo, ale křivky už nebyly hříchem, nýbrž znakem blahobytu. Ženy však stále neměly „přehánět“ líčení, aby neupadly do nálepky marnivosti, jak připomínají dobové příručky.
Baroko a rokoko
V baroku a rokoku nastoupila okázalost. Móda předváděla reprodukční znaky – zdůrazněný dekolt a boky – a štíhlost ustupovala do pozadí. Krása se stala společenskou hrou: paruky, pudry, umělá znaménka a korzety vytvářely divadlo svádění.
Následující klasicismus však zamířil opačným směrem. Úzký, korzetem sevřený pas a přísnější linie se staly symbolem disciplinovaného těla. V první půli 19. století převládla křehká, štíhlá ženskost s jemnými rysy; ke konci století se pohled lékařů i veřejnosti opět změnil a kladněji byla vnímána plnější, „zdravější“ postava.
20. století: Sled rychlých změn
Dvacáté století rozpohybovalo ideály tempem, jaké dějiny neznaly. Na jeho začátku se vyzdvihovala štíhlá, ale ne nemocná silueta a začalo se mluvit o škodlivosti obezity. Po bouřlivých dvacátých letech, kdy nastoupila androgyne móda s chlapeckou postavou, krátkými účesy a nízkým pasem, se ve „zlaté éře“ 30.–50. let vrátily přesýpací hodiny. Velká prsa, výrazné boky a úzký pas se staly symbolem sex-appealu, který zosobnila Marilyn Monroe.
Šedesátá léta změnila směr: ikonou se stala Twiggy, extrémně štíhlá, s dlouhýma nohama a důrazem na mládí a lehkost. Osmdesátá léta rozpoutala kult „fit“ těla: vysoké, atletické postavy supermodelek spojovaly štíhlost s vypracovaností. Devadesátky ale přinesly temný kontrast „heroin chic“ – křehkost, bledost a vyhublost, kterou ztělesnila Kate Moss a která vzbudila debatu o nezdravých standardech.
21. století: Nosí se všechno
Nástup 21. století přepsal pravidla postmoderního ideálu. Na výsluní se dostala kombinace štíhlého pasu s objemným poprsím a výrazným pozadím, zosobněná celebritami typu Kim Kardashian.
Rostoucí vliv sociálních sítí i dostupnost estetických zákroků vytvořily nový tlak: tělo má být „fotogenické“ a tvarované. Současně ale sílí protiváha – rozmanitost a přijetí sebe sama. Vedle upravených křivek se prosazuje myšlenka, že krása není jediná šablona, ale široké spektrum tvarů, barev a věků.
Co z téhle cesty plyne? Ideál krásy nikdy nestál sám o sobě. V Egyptě mluvil o společenské roli žen, v Řecku o kultu síly a harmonie, ve středověku o morálce, v renesanci o hojnosti, v baroku o moci a okázalosti, v klasicismu o disciplíně.
Devatenácté století vyvažovalo zdraví a cudnost, dvacáté dovolilo střídání extrémů podle rytmu politiky, ekonomiky i popkultury. Dnešek přidal filtr sociálních sítí a tlak na „upravitelnou“ realitu. A přesto, přes všechny proměny, v jádru zůstává totéž: krása je vždy příběh doby, která ji vytváří.
Zdroje: Eurozpravy.cz, Epochaplus.cz, Dotyk.cz
