Fajnstyl.cz 
Znáte to, stojíte v obchodě, koukáte na regál, přemýšlíte, jestli si uděláte radost, nebo zůstanete rozumní. Já jsem většinou ta rozumná. Ale ten den jsem měla náladu trochu jinou. Venku bylo pošmourno, v práci to stálo za starou belu, doma na mě nikdo nečekal a já si prostě řekla, že si aspoň jednou udělám radost.
Byla to taková ta sezónní věc, co se najednou objeví v regálech a všichni o ní mluví. Ani nevím proč, ale najednou ji měli úplně všichni. Na Facebooku o ní psaly známé, že je to prý skvělý vynález, něco, co by měla mít každá domácnost. Já jsem tomu nevěřila. Ale člověk je tvor zvědavý a trochu ovlivnitelný, takže jsem nakonec stejně zamířila do obchodu a řekla si, že si to aspoň prohlídnu zblízka.
Prodavačka mi řekla, co si nemám kupovat
Stála jsem u regálu, dívala se na ty lesklé obaly, na ty směšně barevné etikety, které slibovaly zázraky, a snažila se přijít na to, co na tom všichni mají. Už jsem měla jednu krabičku v ruce, když vedle mě zastavila prodavačka. Byla nenápadná, starší, taková ta paní, co v tom krámě dělá už od revoluce a má přehled o všem. A než jsem stihla cokoli říct, podívala se mi do očí a tiše řekla: „Tohle bych si na vašem místě domů nebrala.“
Zarazilo mě to. Vlastně mě to skoro vyděsilo. Zeptala jsem se proč, i když mi bylo jasné, že se to asi nemám ptát nahlas. A ona se ke mně trochu naklonila a polohlasem dodala: „Ví lidi, co se s tím doma děje… Nechci vás strašit, ale už sem kvůli tomu přišlo víc lidí. Vracejí to, stěžují si, někteří měli i problémy. Ale oficiálně to samozřejmě nikdo nepřizná.“ A pak odešla, jako by nic neřekla.
Zůstala jsem tam stát s tou věcí v ruce, najednou mi přišla úplně cizí, jako by mě pálila. Dala jsem ji zpátky na regál a rychle se otočila. Něco ve mně říkalo, že ta prodavačka možná přehání, že to celé zní trochu jako historka z internetu, ale zároveň… proč by to říkala jen tak? Neptala jsem se jí, neprovokovala jsem ji, neznala mě. A stejně mi to řekla. Tichým hlasem, skoro spiklenecky. Jako by chtěla někoho uchránit. Jako by věděla něco, co já nevím. A já pochopila, že tuto lampičku si kupovat nebudu.
Cestou domů jsem nad tím pořád přemýšlela. Nechtěla jsem se nechat ovlivnit, ale pravda je, že mě to zasáhlo. A večer, když jsem si sedla s čajem k počítači, zkusila jsem zadat název té věci do vyhledávače. A nestačila jsem se divit. Diskusní fóra byla plná příběhů. Někteří lidé psali, že je to skvělá věc, jiní, že toho litují. Jeden příběh mě zaskočil nejvíc – žena popsala, že po pár dnech používání začaly v jejím bytě vypadávat pojistky. Další psala o tom, že to dětem způsobilo vyrážku. A jeden muž přísahal, že od té doby, co to doma měli, se u nich děly zvláštní věci – divné zvuky, světla, co se sama zapínala, nepříjemný pocit.
Dnes mám respekt a dávám si pozor
Ano, možná bláboly. Možná přehnané reakce lidí, co hledají senzace. Ale i kdyby byla pravda jen malá část, i kdyby to byla jen náhoda, tak proč riskovat? Proč si domů tahat něco, co může změnit energii místa, které má být bezpečné?
Dnes, když jdu kolem toho regálu, už se ani nezastavím. Mám z té věci respekt. A vděk k té prodavačce, která mi to řekla. Nemusela. Možná porušila nějaké pravidlo. Ale já jsem ráda, že to udělala. Možná mi ušetřila spoustu starostí.
A možná to není jen o té věci. Možná je to připomínka, že někdy máme naslouchat tomu tichému hlasu, který nám říká „ne“. I když nevíme proč. Protože ten hlas může být hlasem zkušenosti. A někdy nás dokáže ochránit víc než všechna varování na světě.
