Fajnstyl.cz 
Každý z nás už někdy seděl na návštěvě, kde se na stůl donesl talíř, nad kterým se okamžitě rozhostilo ticho. Vůně, barva a zvláštní konzistence dokážou během chvilky rozpoutat vnitřní boj – slušně se usmát a ochutnat, nebo nenápadně hledat záminku k rychlému odchodu? V nedávné internetové diskuzi se Češi svěřovali s těmi největšími „fujtajbly“, které kdy museli z taktických důvodů dojíst. Debata na sociálních sítích se okamžitě rozjela , přiznání padala s humorem i lehkým studem, protože mnoho z nominovaných jídel se na rodinných stolech objevuje dodnes.
Když se retro vrací bez pozvání
Stačí se podívat do starých kuchařek nebo na fotky z oslav v 80. letech a nostalgie je na světě. Ale ne všechno, co se tehdy servírovalo, obstálo ve zkoušce času. Diskuze ukázala, že některé kombinace prostě nechceme vidět znovu, ani na fotce. Přesto mají svoje věrné fanoušky a v některých rodinách se recepty předávají dál jako rodinný poklad.
Plněná vejce s majonézou
Na první pohled je to vlastně nevinná jednohubka. Uvařený bílek, v něm žloutková směs s horou majonézy. A to je právě ten problém, je těžká, mastná a po pár hodinách na stole spíš lákadlo pro bakterie než pro hosty. Přesto na nejedné rodinné oslavě tahle klasika pořád kraluje.
Důvod? Jednoduchá příprava, levné suroviny a možná i vzpomínka na časy, kdy byla majonéza symbolem svátečního luxusu. Dnes už se objevují i lehčí verze, jogurtový krém, čerstvé bylinky, ale vzpomínka na „pořádnou dávku“ zůstává silnější.
Želatinové dorty se šlehačkou
Barevné, lesklé, poseté ovocem, pro dětské oko sen. Jenže sladký piškot, vrstva kyselého želé a navrch hromada šlehačky v jedné lžíci? To už je kombinace, která zaskočí i odvážné.
Internetoví diskutéři je dnes vnímají jako bizarní relikt doby, kdy se hostitelé snažili ohromit vším, co se podařilo v obchodě sehnat. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly takové dorty ukázkou kreativity i schopnosti získat něco „exotického“, třeba obyčejné mandarinky z konzervy, které tehdy představovaly malý svátek. Dnešní cukráři na tuhle tradici občas navazují po svém, připravují lehké želé z čerstvého ovoce a smetanu našlehanou jen s poloviční dávkou cukru.
Ovar s křenem a hořčicí
Na zabijačkách má čestné místo a pro mnohé je symbolem zimy. Vepřové koleno, někde i kousek plecka, se dlouho a pomalu vaří jen se solí, bobkovým listem a pár kuličkami nového koření, aby maso zůstalo šťavnaté a vývar silný. Na talíři pak končí s kopečkem čerstvě strouhaného křenu a lžící hořčice.
Pro ty, kdo na podobnou chuť nejsou zvyklí, může být pohled na měkké maso a hutný vývar výzvou, ale pro spoustu rodin je to dodnes malý rituál, připomínka zabijačkových tradic, společné práce a časů, kdy se maso jedlo jen při výjimečných příležitostech.
Proč to jíme pořád
Část diskutujících se shodla, že tyhle speciality nejsou ani tak o chuti, jako spíš o zvyku. Jsou to rodinné recepty, které v sobě nesou vzpomínky na babičku, společné neděle a dobu, kdy se vařilo z toho, co zrovna dům dal. Právě proto se na stole objevují znovu a znovu, jsou připomínkou dětství, kdy nikdo neřešil kalorie, food styling ani dokonalé fotky na sociální sítě.
Možná se jim dnes s úsměvem říká „největší fujtajbl českých kuchyní“, ale tahle jídla jsou kouskem české paměti, příběhy, které připomínají, odkud pocházíme. Ať už je na talíři plněné vejce, želatinový dort nebo voňavý ovar, spojuje je jedno – rodinné setkání u stolu.
