Těšil se, že bude konečně víc doma, že si přečte knížky, na které nikdy nebyl čas. Možná si konečně zaplatí kurz francouzštiny, nebo alespoň ten wellness pobyt, na který ho přemlouvala manželka. Jenže pak přišel ten dopis. Zpočátku se mu líbilo, jak byl úhledně nadepsaný. Tlustá obálka od České správy sociálního zabezpečení, uvnitř několik listů. „To bude ono,“ řekl si.
Tohle měl být začátek nové etapy, takový tichý start do období, které mělo být konečně bez stresu. Rozložil si papíry na kuchyňský stůl, udělal si k tomu čaj a dal si brýle. A pak jen mlčky seděl. Nevěřil tomu. Důchod ve výši, která nestačila ani na nájem. Natož na něco navíc. Kdyby měl aspoň dluhy, špatnou pracovní historii, něco, co by to vysvětlovalo. Ale neměl. Pracoval přes 45 let, většinou jako technik v menší firmě, pak jako správce budov. Nikdy nebyl na pracáku, nikdy nebral nemocenskou déle než pár dní.
Karlovi vyměřili důchod za jeho práci
„To musí být omyl,“ říkal si pořád dokola. Vždyť tolik let platil státu každý měsíc tisíce. A teď mu stát vyměřil něco přes 13 tisíc korun. Čistého. Bez příspěvků, bez doplatků. „To snad nemůžou myslet vážně.“ Jeho manželka mu ten večer udělala bramboračku a usmívala se na něj, jako by se nic nedělo. Ona už důchod měla a také žádná sláva. Ale Karel měl do poslední chvíle pocit, že na tom bude lépe. „Ty jsi přece vydělával víc než já, ne?“ pokrčila rameny, když jí ukázal papír.
Jenže právě to bylo to nejhorší. I když vydělával víc, ve výsledku měl skoro stejně. A oběma jim bylo jasné, že z toho se žít nedá. První dny po doručení výměru byly nejhorší. Karel chodil po bytě a nemohl se zbavit pocitu, že byl celý život jen pěšákem. Ne hrdinou, ne tvůrcem, ale někým, koho systém použil a teď odložil. Nedokázal se zbavit hořkosti.
Ne kvůli tomu, že nedostane tolik, kolik si představoval. Ale kvůli tomu, že celý ten systém působí jako špatně fungující stroj, který vás semele bez vysvětlení. Čekal nějaké uznání. Aspoň symbolické. Ale nepřišlo nic. Začal přemýšlet, co dál. Už to nebyla otázka koníčků a volna, ale přežití. Jejich nájem v paneláku se zvedl, zálohy na energie byly dvakrát vyšší než před třemi lety.

Musí hlídat každou korunu a nesmí si nic dopřát
V obchodě si dávali pozor, co berou, ale i tak vždy nechali v košíku osm set. A to tam neměli žádné výstřelky. Jogurty v akci, těstoviny, chleba, máslo. Když si vzpomněl, jak si kdysi zašel jen tak na tlačenku a pivo a neřešil to, měl chuť se smát. Nebo brečet. Jenže Karel nebyl z těch, co by si stěžovali.
Po pár týdnech se zkusil zeptat známého, který dělal účetního, jestli na výměru není nějaká chyba. „Bohužel ne,“ řekl mu. „Systém to prostě takhle spočítal. Byli lidi, co brali celý život víc, a pak měli míň. A naopak. Je to chaotické, nepřehledné. Ale chyba to není.“ To ho rozčílilo nejvíc. Ne že udělali chybu, ale že to tak má být. Že stát vlastně počítá s tím, že si to lidi nechají líbit. Začal přemýšlet, jestli má jít ještě pracovat. Něco lehkého, na pár hodin denně. Ale co?
V sedmdesáti ho nikdo nehledal. Nabídky byly směšné. Roznos letáků, pomocný skladník, noční vrátný. Navíc mu přišlo nedůstojné, že by po tolika letech měl stát za kasou nebo venčit psy cizím lidem. Ne proto, že by mu to přišlo pod jeho úroveň. Ale protože na to už prostě neměl sílu. „Možná si to zasloužíme,“ řekl jednou u večeře. „Jako generace. Mlčeli jsme moc dlouho. Všechno jsme si nechali líbit.“ Jeho žena mu položila ruku na rameno. „Ne ty. Ty jsi nikdy nikoho neokradl. Nedělej ze sebe obětního beránka.“ A tak se pomalu smiřoval s realitou. Z wellness pobytu nic nebude. Francouzština taky počká. Místo toho se naučil ještě pečlivěji plánovat nákupy, vybírat jen to nejnutnější.
Když se ho jednou vnuk zeptal, jestli je v důchodu spokojený, chvíli přemýšlel. „Nevím, jestli spokojený. Ale jsem klidnější než dřív. Možná proto, že už nic neočekávám.“ A to bylo nakonec to nejdůležitější. Ne peníze, ne kurzy, ne dovolené. Ale pocit, že to, co žije, ještě pořád má nějaký smysl. I když mu stát nedal to, co čekal, život mu dál dává to, co potřebuje. Jen si toho člověk musí umět všimnout.