Fajnstyl.cz 
Zpočátku jsem nechápala, pouze jsem se stručně rozloučila a opustila restauraci. Až venku mi začalo docházet, co se to vlastně stalo. Všechno bylo super, číšník se usmíval, obsluhoval mě velmi rychle, jídlo bylo vynikající jako vždy. Nemohla jsem si stěžovat ani na nedostatek pití, kdykoliv jsem dopila, číšník byl u mě a dolil mi. Nikdy jsem zde nebyla nespokojena, proto jsem se ráda vracela. V čem tedy nastal problém? Proč se vše změnilo ve chvíli, kdy jsem poprosila o zaplacení?
Spropitné není povinností, přesto se očekává
A pak mi to došlo. Účet byl 346 korun. A já mu dala 346 korun. Ani o korunu víc. V tu chvíli se úsměv z jeho tváře vytratil. Ve chvíli, kdy jsem začala drobné skládat na stůl, všimla jsem si, jak nervózně začal přešlapovat. Nepřikládala jsem tomu ale žádnou váhu, myslela jsem si, že jen potřebuje obsloužit dalšího zákazníka a já zdržuji. Nebylo to tak. Ještě než jsem odešla, zaskočilo mi. U baru jsem poprosila o skleničku vody, jen malou, z vodovodu, abych se mohla rychle napít. On se ale jen sarkasticky usmál a odvětil: „Ale jistě, madam. A čekáte, že se sem i sama donese?“ Chvíli jsem na něj jen nevěřícně koukala, nechápala jsem, co tím myslí.
Rozloučila jsem se a odcházela, za sebou jsem ale zaslechla ještě jeho slova: „Zadarmo ani kuře nehrabe, paninko. Příště nebuďte lakomá.“ Trvalo mi, než mi ta slova došla. Ale prozření bylo o to horší. Jeho chování byla způsobené tím, že jsem mu nedala ani korunu nad rámec účtu. Nenechala jsem dýško. Dýško, které je dobrovolné. Dobrovolné ocenění obsluhy, nikoliv moje povinnost. Obsluha, stejně jako kdokoliv další, za svou práci dostává zaplaceno. Proč tedy předpokládá, že dostane i nějaké peníze navíc? Začalo mi to vrtat hlavou.
Kdybych dala dýško, bylo by to jinak?
Spropitné není povinnost, přesto jsme k němu dennodenně nabádáni. Nové terminály na placení již obsahují speciální kolonku. Ještě předtím, než přiložíme kartu, můžeme si vybrat z několika okýnek, které určují výši spropitného. Ano, můžeme kliknout na 0, ale mnoho lidí se právě této chvíle obává. Nepříjemného pohledu číšníka, nebo možná i nepatrného úšklebku. Jednání, které s profesionálním vystupováním nemá nic společného, přesto se objevuje. A stejného pohledu se často dočkáte i ve chvíli, kdy platíte hotovostí. Pokud si necháváte na korunu vrátit zpět své finance, přesně podle výše vašeho účtu, můžete se setkat s nepříjemným pohledem číšníka, který vám zkazí chuť.
Dýško se v dnešní době bere již jako samozřejmost. To potvrzuje i Ilona, komentující tuto situaci na sociálních sítích:
„Setkala jsem se s nečekanou situací, ve které jsem nevěděla, jak zareagovat. Platila jsem ve své oblíbené hospodě, u baru. Účet byl 186 korun. Podala jsem barmance dvoustovku. Ona si ji vzala, dala do peněženky, řekla děkuju a šla točit pivo. A já tam stála a nevěděla, co mám dělat. Nemám problém dávat v hospodě dýško, pokud jsem se servisem spokojená a chutná mi jídlo. V tomto případě jsem si ale jen dávala tři piva s kamarádem a dokonce si pokaždé, když jsme dopili, pro nové pivo došla. Za co tedy barmanka dostala ještě peníze ke své výplatě navíc? “
V zahraničí to chodí jinak, hospodští by uvítali změnu i u nás
To, co je u nás zatím jen pouhou volbou hostů, je v zahraničí samozřejmostí. Například v Kanadě se setkáte s tím, že dýško je již na účtu automaticky připočteno, jedná se dokonce o 15–20 % navíc k vaší útratě. Ve Francii se tato výše pohybuje v rozmezí 10–15 %, a často se jedná o položku, která je označena jako "místní poplatek". U nás tomu tak není. Výše dýška ani povinnost jej hradit není nikde ukotvena nebo specifikována. Běžným standardem, který má většina Čechů v hlavě a snaží se jej držet, je 10 %. Mnohdy ale s těmito čísly vůbec nehrajeme a účet prostě zaokrouhlíme. Tak, jak se nám líbí nebo hodí.
