Fajnstyl.cz 
Hned při vstupu mě přivítala prodavačka s úsměvem, ale už po pár větách jsem cítila, že ten úsměv je jen maska. Prohlédla si mě od hlavy k patě a její výraz trochu zvážněl. „A na jakou příležitost to bude?“ zeptala se tónem, který už v sobě nesl náznak posuzování. Odpověděla jsem klidně, že jdu na večerní společenskou akci. „Aha,“ přikývla, „tak to se musíte snažit, že?“ Nechápala jsem.
Ale nechala jsem to být. Možná jen nešťastně zvolená slova. Jenže to nebyl konec. Přinesla mi několik párů bot. Jedny na vysokém podpatku, druhé s ostrou špičkou, a pak i jedny lodičky, které byly tak extravagantní, že bych si je na sebe nevzala ani doma.
Když jsem si jedny z nich obula, podívala se na mě a suše poznamenala: „No, máte trochu silnější nárt, proto to tak sedí. Ale co se dá dělat, že?“ V tu chvíli jsem ztuhla. Tohle nebyl vtip. Nebyl to ani přátelský komentář. Byla to čistá urážka, pronesená mezi regály bot, jako by to bylo úplně běžné. Pokusila jsem se zasmát a odpověděla, že hledám něco, v čem se budu cítit dobře.
Prodavačka v butiku mě urážela
„Pohodlí je fajn, ale na některých nohách to prostě vypadá... no, zvláštně,“ dodala a ani se nesnažila skrývat, že tím myslí moje nohy. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Chtěla jsem odejít hned. Ale pořád jsem doufala, že najdu to, co hledám. Možná že další pár bude jiný, možná se jen špatně vyspala.
Místo toho mi přinesla další model a dodala: „Tohle máme rádi na mladších zákaznicích. Vy byste to ale asi moc neunosila.“ To už bylo moc. Už to nebyla jen nepříjemná poznámka. Byla to série zraňujících komentářů, které neměly s prodejem bot nic společného. Zvedla jsem se a poděkovala. „Nenašla jste, co jste hledala?“ zeptala se, jako by nic.
„Našla,“ odpověděla jsem. „Našla jsem důvod, proč se do tohohle obchodu už nikdy nevrátím.“ Cestou domů jsem přemýšlela, proč mě to tak zasáhlo. Vždyť je to jen prodavačka. Jen jeden malý butik. Ale přesto to bolelo. Protože člověk jde nakupovat s důvěrou. S otevřeností.
Něco takového se mi ještě nestalo
A zejména v menších obchodech čeká vlídný přístup. Místo toho jsem si odnesla pocit, že nejsem dost. Ne dost štíhlá, ne dost mladá, ne dost elegantní. Doma jsem si udělala čaj a dala nohy nahoru. Pustila jsem si oblíbenou hudbu a připomněla si, že nejsem ta, kterou má urážet nějaká cizí žena za pultem. Moje hodnota není v tom, jaký mám nárt, kolik mi je nebo co si ona myslí, že bych měla nosit.
A boty? Nakonec jsem si krásné lodičky objednala online. Sedí mi perfektně. Nejen velikostně, ale i pocitově. Protože nikdo mi při tom nenaznačoval, že jsem špatně. Některé věci prostě člověk neřeší kvůli botám. Řeší je kvůli tomu, jak se k němu druzí chovají. A někdy i jedna krátká návštěva obchodu připomene, že důstojnost si musíme chránit – i při obyčejném nákupu.
