Fajnstyl.cz 
Mlaskání, kečup ke svíčkové nebo půllitr piva až po okraj. Na první pohled drobnosti, ale pro šéfkuchaře i uvědomělejší hosty jsou to naprosto otřesné věci. Co všechno nám Čechům u stolu kazí reputaci?
Mlaskání a srkání se netýká jen předškoláků
Pro někoho je hlasité mlaskání jen nevinný projev radosti z jídla. Pro většinu šéfkuchařů i lidí z prostředí gastronomie je to ale znamení, že o slušném stolování toho dotyčný host příliš mnoho neví.
„V Česku je mlaskání častější, než bych čekal. Lidi to někdy berou jako normální, zvlášť v rodinách, kde se u jídla hodně mluví. Ale v restauraci to působí neuctivě. Nejen vůči kuchaři, ale i vůči ostatním hostům,“ postěžoval si v internetové diskusi kuchař z pražské restaurace.
V některých kulturách je ale srkání naopak žádoucí, kupříkladu v Japonsku tím člověk vyjadřuje, že mu jídlo chutná. V českém prostředí však hlasité projevy při jídle většinou působí spíš rušivě. Paradox je, že na dovolené v Asii se nad tím Češi často rozčilují. Doma ve svém oblíbeném podniku ale mnohdy mlaskají také.
Kečup k luxusnímu masu a další gastronomické zločiny
Další evergreen českých restaurací je kečup. Ten si někteří fajnšmekři dopřejí skoro ke všemu, od hranolků přes řízky až po steak z vyzrálého hovězího masa. Obsluha je často svědkem toho, že si host objedná luxusní steak za tisíc korun, ale zároveň si k němu vyžádá kečup. Kuchaři z toho zpravidla nemívají příliš velkou radost. Zmíněná červená omáčka totiž umí zcela přebít jakoukoliv jinou chuť.
Zajímavé je, že podobné nešvary se neobjevují jen u Čechů. V Itálii například turisty rozčilují lidé, kteří si kečup poručí ke špagetám nebo si objednávají cappuccino po večeři. Italové to považují doslova za gastronomický hřích. Ve Francii zase považují za faux pas, když si někdo solí jídlo dřív, než ho ochutná.
Jak to tak vypadá, v každé zemi mají své vlastní představy o tom, jak by se mělo stolovat. A ty se mohou lišit natolik, že je na dovolené velmi těžké vyhnout se trapasu.
Pivo po okraj a ubrousek za výstřih
Dalším zvláštním zvykem je nalévání piva do půllitru až po okraj a navíc ještě bez pěny. Mnozí Češi to dělají z přesvědčení, že tak ani kapka nepřijde nazmar. Ve skutečnosti ale právě pěna chrání pivo před zvětráním a pomáhá udržet chuť i vůni.
Když někdo nalije pivo až po okraj, vypadá to vysloveně amatérsky a pro znalce je to okamžitý signál, že dotyčný neví, jak s pivem zacházet. Kupodivu se ale často stává, že v pivnici někdo vyžaduje, aby mu bylo pivo natočeno právě tímto znepokojivým způsobem.
Kromě piva zmiňují šéfkuchaři také další stolovací trapasy, které se čas od času objeví i v lepších restauracích. Například zastrčený ubrousek za výstřihem místo na klíně, používání mobilu u stolu bez ohledu na spolustolovníky nebo hlasité přivolávání číšníků lusknutím prstů.
Stolování je také jazyk
Na první pohled by se mohlo zdát, že vyžadování dodržování etikety u stolu je staromódní a povrchní. Jenže kultura jídla je také druh neverbální komunikace. Vyjadřuje respekt nejen k jídlu, ale také kuchařům i společnosti, se kterou u stolu právě sedíme.
Zatímco v běžném hospodském prostředí se leccos toleruje, v restauracích s vyšší úrovní servisu si hosté svým chováním často sami určují, jak budou vnímáni. A i když se může zdát, že jde o drobnosti, právě tyto detaily vytvářejí celkový dojem. A přestože si můžeme třeba stokrát opakovat, že nám na tom, co si o nás ostatní myslí, vůbec nezáleží, ve skutečnosti to tak pravděpodobně vnímá jen málokdo.
zdroje: Zpravy.aktualne.cz, iRozhlas.cz, Plus.rozhlas.cz
