Fajnstyl.cz 
Většinou si beru svůj starý proutěný košík. Není to žádná designová vychytávka z Pinterestu, spíš taková památka. Už lehce ošoupaný, s uchem, co trochu vrže. Ale svůj účel plní. Tedy většinou. Ten den ale začal jinak. Už u prvního stánku jsem cítila, že na mě někdo kouká. Ne ten klasický pohled „co to tady máme za rajčata“, spíš takový ten hodnotící, shora dolů.
Prodavač, mladý kluk s upraveným vousem a tričkem, co víc řvalo značkou než barvou, se na mě podíval a uchechtl se. „To jste vytáhla z půdy po babičce, nebo to ještě někde prodávaj?“ prohodil, když jsem se blížila ke stánku. Nečekala jsem to. Možná to měla být jen nevinná poznámka, možná pokus o vtip, ale v tu chvíli mě bodla. Ne kvůli košíku.
Ale kvůli tomu tónu. Takhle se lidé na trhu nemají bavit. Aspoň podle mě. Neodpověděla jsem. Jen jsem se pousmála a vytáhla z košíku sáček. V tu chvíli se změnila atmosféra. V sáčku byl čerstvě nastrouhaný křen, domácí marmeláda a med, který nosím jedné prodavačce výměnou za její nakládané okurky. A mezi tím – dvě sklenice vlastního sádla, které mi děda přivezl z vesnice.
Ne, nic z toho se nedalo koupit ani u něj, ani v žádném moderním bio koutku. A rozhodně ne v kvalitě, která by se přiblížila tomu, co jsem právě držela v ruce. Prodavač na chvíli přestal mluvit. Díval se na věci, které jsem mu bez jediného slova ukázala, a bylo vidět, že neví, co říct. Nakonec jen zamumlal něco o tom, že to voní fakt dobře a jestli náhodou ten med ještě někdy přinesu.
Přinesu. Ale asi někomu jinému. Ten den jsem nakoupila jinde. U stánku, kde se mě prodavačka zeptala, jestli chci cibuli spíš ostrou nebo sladší. Kde se s lidmi mluvilo normálně, bez předsudků a výsměchu. A kde se košík neřešil.
Domů jsem šla sice s o něco lehčí peněženkou, ale s dobrým pocitem. Protože i když mě někdo na chvíli ponížil, já sama jsem si z toho vzala víc, než bych čekala. Ne každé posměšné uchechtnutí má zůstat bez odpovědi. Někdy stačí jen počkat. A vytáhnout z košíku to nejlepší.
