Fajnstyl.cz 
„Asi je to hloupý nápad, ale…“
Znáte to. Chcete něco navrhnout, jenže ještě než to vyslovíte, raději se předem omluvíte. „Asi je to hloupý nápad, ale…“ je přesně ta věta, která vám v očích ostatních vezme sílu dřív, než vůbec začnete mluvit.
Váš nápad nemusí být hloupý – jen potřebuje být řečený s respektem k sobě. Zkuste si příště odpustit omluvný úvod a prostě říct: „Napadlo mě, že by mohlo fungovat…“ Věřte, že sebejistota zní úplně jinak než sebepodceňování.
„To já nemůžu.“
Tahle fráze se tváří nevinně, ale umí být pěkně zrádná. Když řeknete „nemůžu“, často tím nemyslíte skutečnou nemožnost, ale spíš pochybnost. Jako byste si říkaly: „nejsem dost dobrá na to, abych to zvládla“.
Jenže to není pravda. Zkuste místo toho říct: „Je to výzva, ale zkusím to zvládnout.“ Už jen tím dáváte najevo, že se nebojíte a že berete věci do svých rukou. A to je přesně ta energie, která dělá dojem.
„Zkusím to.“
Na první pohled to zní hezky, pokorně. Ale zkuste si tu větu říct nahlas – „zkusím to“ – a všimněte si, jak málo jistoty v ní je. Zní, jako kdybyste už předem počítaly s tím, že to možná nevyjde.
Zkuste místo toho říct: „Udělám to“ nebo „postarám se o to“. Není to arogantní, jen to vyjadřuje jistotu a zodpovědnost. A to jsou vlastnosti, které vám nikdo nevezme.
„To není moje chyba.“
Když něco nevyjde, bývá lákavé tuhle větu použít. Jenže, i když se snažíte bránit, může působit jako alibismus. Mnohem silnější je říct: „Mrzí mě, že to nevyšlo – pojďme se podívat, co s tím.“
Přebíráte tím zodpovědnost, ale neobviňujete se. A to je přesně to, co odlišuje dospělý přístup od obranné reakce. Navíc to ukazuje, že máte nadhled a umíte řešit věci konstruktivně.
„Obětovala jsem se.“
Tahle věta se v ženských životech objevuje často. „Obětovala jsem se pro rodinu, pro práci, pro děti…“ Jenže slovo oběť v sobě nese bolest, ne svobodu. A když se k němu hlásíte, dáváte tím najevo, že jste pasivní, že jste něco ztratila.
Zkuste to přerámovat: „Rozhodla jsem se, že to tak udělám.“ Rozhodnutí je vědomé, oběť je nucená. Vy jste si volila, ne že byste musela. A v tom je obrovská síla.
„Právě teď nemám čas.“
Upřímně – většina z nás ji používá pořád. Jenže často to neznamená, že opravdu nemáme čas, ale že neumíme říct ne. A pak běžíme mezi úkoly a povinnostmi, až nakonec nemáme čas samy na sebe.
Zkuste příště říct něco jako: „Teď to nezvládnu, ale můžeme to probrat zítra.“ Nebo: „Teď nemám kapacitu.“ Je to upřímné, jasné a nastavuje to hranice. A ty jsou důležité – nikdo jiný je za vás nepostaví.
„To není fér.“
Možná to není fér. Ale samotná věta obvykle nic nezmění – zní spíš jako povzdech než jako výzva k akci. Místo toho zkuste říct: „Toto mi přijde nevyvážené, pojďme to upravit.“
Rozdíl je v tom, že nepláčete nad situací, ale dáváte impulz ke změně. A to je přesně to, co ženy často umí – měnit věci k lepšímu, když se nebojí ozvat.
Mluvte tak, aby váš hlas měl váhu
Slova mají sílu. Tvarují to, jak o sobě přemýšlíte, i to, jak vás vnímají ostatní. Když se naučíte vyřadit věty, které vás shazují nebo zmenšují, začne se dít zajímavá věc – okolí se k vám začne chovat s větším respektem. Protože vy samy k sobě ten respekt začnete cítit.
Mluvte jasně, bez omluv a bez sebepodceňování. Nepotřebujete působit skromně, abyste působily lidsky. Potřebujete být autentické, sebevědomé a pravdivé. A když to zvládnete, vaše slova budou znít tak, jak si zaslouží – silně a s respektem.
Zdroj: zena.aktualne.cz, i60.cz
