Fajnstyl.cz 
Když se to řekne nahlas, většina lidí zbystří. Někteří s odporem, jiní s nepochopením. O své rodiče se starat nebudu. A víte co? Nelituju toho. Ani trochu. V životě jsem si prošla hodně, ale tohle rozhodnutí bylo jedno z nejsvobodnějších. Protože jsem si poprvé v životě přiznala, že nemusím. Že nemám povinnost, která mi byla celý život vtloukána do hlavy jen proto, že tak se to dělá.
Nejsem bezcitná. Nejsem zrůda. Jen už nechci být ta, která si zničí vlastní život, jen aby naplnila představy druhých. Celé dětství jsem poslouchala, že rodina je základ. Že máma je ta, která mě vychovala, a táta je táta, i když často nebyl doma nebo když byl, tak jsem si přála, aby nebyl. Ale základ čeho to vlastně byl?
Byla jsem dítě, které mělo v sobě víc ticha než smíchu. Když jsem se ptala, proč je táta pořád naštvaný, máma mi říkala, že je unavený z práce. Když na mě zvýšil hlas, bylo to, protože mám být hodná holka a neprovokovat. A když jsem jednou na střední škole řekla, že mám z domova úzkosti, vysmáli se mi. Táta prý ve dvaceti kopal zákopy, tak ať se neházím. Máma jen pokrčila rameny. Psycholog? Na co. Kdo z nich by to platil?
Teď je mi třicet šest a máma mi zavolala, že to s tátou není dobré. Má prý problémy s chůzí, všechno ho bolí, je nervózní. A že se mě jen tak ptá, jestli bych si ho třeba na nějaký čas nevzala k sobě. Jen dočasně. Pomoci mu. Prý jsem jediná dcera.
Měla jsem chuť se zasmát. Ale místo toho jsem mlčela. A ona mlčela taky. Protože to ticho bylo výmluvné. Obě jsme věděly, že se to nestane. Nechci si k sobě brát člověka, který mě celý život přehlížel, nebo rovnou ničil. Nechci mít ve své ložnici vzteklého dědka, který mi bude diktovat, jak se vaří, jak se sedí, kolik by měla vážit žena a kdy se chodí spát. Nechci se znovu bát ve vlastním bytě. To není péče, to je návrat do pekla.
A máma? Ta, která byla věčně unavená a pasivní? Která nikdy nic neřešila, jen proto, aby byl klid? Ať si klidně stěžuje na samotu, když mě celý život učila, že mám mlčet a přizpůsobit se.
Nemám v sobě nenávist. Už ne. Tu jsem nechala někde v devatenácti, když jsem odešla z domu a rozhodla se žít podle sebe. Tehdy jsem si řekla, že když už mi doma nedali žádné zázemí, postavím si svoje. A taky že jo. Mám byt, práci, kamarády, zázemí, po kterém jsem vždycky toužila. A víte co? Je to strašně křehké. Tak křehké, že si ho nenechám rozbít kvůli iluzi, že rodina je všechno.
Rodina je všechno, pokud funguje. Pokud je vztah oboustranný, láskyplný, respektující. Ne když máte pocit, že musíte něco splácet jen proto, že vás někdo kdysi zplodil. Já jsem za svůj život splatila až až. Svoje dětství jsem přežila, dospívání odžila v tichu a strachu, a teď mám konečně roky, kdy jsem sama sebou. Mám začít znovu platit jen proto, že oni stárnou?
Je to zvláštní. Společnost vás naučí, že od určitého věku se z dětí stanou rodiče vlastním rodičům. Jenže o tomhle my doma nikdy nemluvili. Nevedli mě k péči a empatii. Jen k loajalitě a mlčení. A teď najednou očekávají, že budu pečovat, chápat, odpouštět. Já už ale nemám z čeho dávat.
Před pár měsíci jsem tohle téma otevřela s kamarádkou. Řekla mi, že by to nikdy neudělala. Že i kdyby se s mámou hádaly, tak by si ji k sobě vzala. Že jí je líto, jak to mám nastavené. A víte co? Mě to vlastně neurazilo. Já už se neobhajuju. Jen jsem jí řekla, že jestli její máma byla jiná než ta moje, tak se máme obě dobře. Každá jinak.
Nedávno jsem byla u terapeutky. Řekla mi jednu větu, kterou bych si nejradši vytetovala na ruku: „Ne každý, kdo vás zplodil, má automatický nárok na vaši péči.“ A mně to přišlo tak osvobozující, až jsem se rozbrečela. Protože to byla první dospělá osoba, která mi řekla, že je v pořádku žít jinak.
Tohle není o pomstě. Není to ani o chladu. Je to o svobodě. O tom, že jsme dospělí lidé, kteří mají právo chránit sebe a své bezpečí. Já svým rodičům přeju, aby se měli dobře. Ale už beze mě. Nebudu hrát roli, která mě ničí.
Možná to někomu bude připadat kruté. Možná si řeknete, že jednou budu litovat. Ale litovat budu jen toho, kdybych ustoupila a znovu se vzdala sebe sama. Dospělost není o tom, že bez řečí děláte, co se má. Dospělost je, že si umíte říct, co už ne.
