Fajnstyl.cz 
Nečekala jsem nic zvláštního, jen jsem chtěla zkontrolovat, jestli už mi dorazila výplata a jak na tom jsem s financemi. Ale jakmile jsem viděla číslo na účtu, doslova mi vypadl mobil z ruky. Padesát tisíc. Padesát tisíc korun. Bez jakéhokoliv varování, bez očekávání. Prostě se objevily na mém účtu jako by nic. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce.
Nejprve euforie – vždyť kdo by nebyl nadšený, když mu z ničeho nic přistanou peníze, se kterými nepočítal? Ale okamžitě mě zasáhla jiná myšlenka. Odkud jsou? Nepřišla jsem k žádné soutěži, nikde jsem neinvestovala, nebylo to nic, na co bych zapomněla.
Byla jsem v šoku, když jsem to viděla
Začala jsem panikařit. Co když je to chyba banky? Co když mi je někdo poslal omylem a za pár hodin mi zavolají, ať je okamžitě vrátím? Co když se stal nějaký podvod? Hlavou mi běžely nejrůznější scénáře, ale než jsem se mohla nechat pohltit strachem, klikla jsem na detaily transakce. Jméno odesílatele mi ale nebylo vůbec povědomé. Hledala jsem na internetu. Projížděla jsem seznamy firem, soukromých osob, hledala cokoliv, co by mi napovědělo. Jenže nic.
Přemýšlela jsem, jestli jsem třeba něco neprodala na internetu a nezapomněla na to. Ale žádná moje stará inzerce neexistovala. Žádný náznak, že bych měla někde něco očekávat. Nakonec jsem se rozhodla zavolat do banky. Nejdřív jsem musela projít obvyklým ověřováním – rodné číslo, číslo účtu, několik dalších bezpečnostních otázek – a pak jsem se konečně dostala k operátorovi, který mi měl pomoct zjistit pravdu. „Ano, vidím, že vám dorazila transakce v hodnotě 50 tisíc korun,“ potvrdil mi suše. „Mohu se zeptat, jestli znáte odesílatele?“
Byla jsem na pokraji zhroucení.
Operátor chvíli mlčel, pak mi oznámil jméno, které bylo uvedené u transakce. A já v tu chvíli měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Bylo to jméno mého dávného známého, se kterým jsem se neviděla roky. Někoho, kdo mi kdysi dávno dlužil peníze, ale já na to dávno zapomněla. Byla jsem přesvědčená, že ten dluh už nikdy neuvidím, vždyť šlo o tak dávnou záležitost. A najednou – jen tak, po letech – mi přišlo celé to, co mi tehdy slíbil.
Musela jsem si sednout. Bylo to neuvěřitelné. Kdo dnes dobrovolně vrací peníze po tolika letech? A ještě bez upozornění? Nechápala jsem to, ale vděčnost byla silnější než cokoliv jiného. O několik dní později jsem našla odvahu mu napsat. Odpověděl mi hned. „Víš, dlouho jsem na to myslel. Dlužil jsem ti a necítil jsem se kvůli tomu dobře. Konečně jsem se dostal do situace, kdy jsem to mohl splatit, tak jsem to udělal. Nečekal jsem, že si na to ještě vzpomeneš.“
Nakonec jsem zjistila, co se zatím skrývá
Ano, vzpomněla. Ale to, že někdo dodrží slovo i po tolika letech, mě naprosto dojalo. Nešlo ani tak o těch padesát tisíc, i když samozřejmě, taková částka není zanedbatelná. Šlo o to gesto. O to, že někde tam venku ještě existují lidé, kteří se snaží dělat správnou věc, i když už nemusí. Díky těmhle nečekaným penězům jsem si mohla splnit věci, které jsem dlouho odkládala. Ale především mě to přimělo k zamyšlení – kolik z nás má někde neuzavřené kapitoly, nevyřízené účty?
A kolik z nás by se někdy v budoucnu mohlo dočkat podobného překvapení? Padesát tisíc korun mi sice přistálo na účtu zničehonic, ale hlavní hodnota téhle zkušenosti byla úplně jinde. V tom, že i po letech může být člověk čestný. A že nikdy nevíte, odkud k vám jednou přijde něco dobrého.
