Fajnstyl.cz 
Byla těžká, zvenku popsaná jen křivým „svatba 1975“. Plná zvědavosti jsem krabici odnesla dolů na světlo a začala odhalovat tajemství minulosti, o které jsem si ještě donedávna myslela, že ji do detailu znám.
Uvnitř byly stovky fotografií, osahané, zažloutlé, některé ve fóliích, jiné zastrčené v starých dopisech. Na většině byla moje máma, krásná, jak si ji pamatuje z vyprávění babička – usměvavá, štíhlá, vždy decentně oblečená. Ale právě na svatebních fotkách to bylo jiné. Máma ve svatební bílé, velká krajková vlečka, květinový věnec ve vlasech. Z tátova pohledu byla jasně čitelná zamilovanost… Ale v detailu byl patrný jeden šokující fakt. Máma byla na fotografiích těhotná. A nijak „čerstvě“, bříško už se nedalo jen tak přehlédnout. V sedě, ve stoje, při tanci, muselo to být těsně před porodem.
Tohle už dávno přešlo z klasické rodinné fotonostalgie do docela ostré reality. Do té doby jsem žila v přesvědčení, že se moji rodiče seznámili v létě, v září už plánovali svatbu a v prosinci ji opravdu měli. Ze svatebního alba se do mě však začal vpíjet pocit, že v ten zimní den už byla máma v pokročilém stadiu těhotenství – a rozhodně to nebylo těch „šest měsíců po svatbě“, jak se rodinně tradovalo, ale naopak několik týdnů před porodem.
Pustila jsem se do pátrání s typickou bulvární zarputilostí. Proč mi to nikdo nikdy neřekl? Proč jsem vyrůstala v rodině, kde bylo všechno dokonalé, prošpikované pohádkovým vyprávěním, že jsem plodem lásky dvou zamilovaných lidí? Začala jsem procházet staré deníky, dopisy, záznamy z obce. Čtyři měsíce před svatbou se moji rodiče teprve seznámili. Někde na taneční zábavě, kde máma byla s přáteli a táta se přišel podívat po návratu z vojny. Jak je možné, že za necelý půlrok měla máma sbalenou tašku do porodnice?
Neustále jsem v mysli počítala
Doba těhotenství jasně neodpovídala událostem. Nemohla jsem se smířit s tím, že celé dětství a dospívání mi někdo vědomě zamlčoval zásadní pravdu. Znovu jsem si sedla nad fotografie – tátovy oči hrdé, ale trochu strnulé, máma opřená s bílým bříškem o rám dveří, vedle ní starší muž, rodinný kamarád, který vypadal pozorně, až příliš blízce. Podezřelým se v tu chvíli stával v mých očích úplně každý.
Další dny jsem strávila hledáním rodinných dokumentů, dotazováním tety, babičky i místních pamětníků. Nakonec jsem se od tety dozvěděla to, co jsem tušila už od pohledu na tu krabici – máma přišla v létě neplánovaně do jiného stavu s někým, kdo se jí zalíbil na oslavě. „Náhradní“ táta se s mámou domluvil, byli oba mladí, z rodin s přísnými tradicemi, v obci by bylo dítě bez otce nepřijatelné. Svatba byla domluvena narychlo, a celé jejich „rodinné štěstí“ začalo na základě tajemství, které mnou otřásá ještě teď.
V šoku jsem hledala odpověď
Vždycky jsem byla „dcera milovaného táty“, teda aspoň jsem tomu bezmezně věřila. Najednou jsem slyšela, jak babička s povzdechem říká: „No vždyť to nebylo důležité, táta tě vychoval jako svou!“ Ale je, říkala jsem si v duchu, dokud nevím, kdo je doopravdy můj otec.
Ten šok přinesl mnoho vnitřních otázek. Copak nemám právo na pravdu? Máma tohle nikdy nechtěla rozebírat, a to, co mělo zůstat pohřbeno ve svatební krabici, vyplynulo na povrch omylem.
Nakonec jsem se s tou podivnou nevědomostí naučila žít. Rodina je někdy postavená na tajemstvích, která se vyjeví úplnou náhodou, ale přesto může zůstat pevná a silná. Možná je lepší některé věci nevědět…
Nikdy jsem nečekala, že něco tak obyčejného, jako je uklízení na půdě, dokáže úplně převrátit můj pohled na vlastní rodinu a život. Právě v tu sobotu, kdy jsem si dala za cíl konečně probrat staré rodinné poklady a zbavit se harampádí, jsem objevila starou zaprášenou krabici, kterou nikdo z rodiny léta neotevřel.
