Fajnstyl.cz 
Narodily se nám dvě děti, staly se smyslem našeho života, a my jsme se s Martinem upnuli na zvyky, povinnosti a rutinu, která zpočátku hřála, ale pomalu a nenápadně nás začínala dusit.
Martinův otec Karel byl od začátku součástí našeho domova. Pomáhal se stavbou, pak často hlídal děti, vozil mě na nákupy, když byl Martin pracovně pryč. Zpočátku jsem byla vděčná, že mám někoho, komu můžu svěřit děti i starosti, protože Martin veškerou energii věnoval podnikání. Jenže časem jsme se s Karlem začali vídat i beze svědků. Netušila jsem, že právě v něm najdu člověka, který naslouchá, zajímá se, dodává pocit bezpečí, o jakém jsem s Martinem před lety jen snila…
Když jsem si svého muže brala, byl to ten nejlepší chlap pod sluncem, se kterým jsem si plánovala poklidný a spokojený život. Přála jsem si postavit dům a mít velkou rodinu. O tom jsem jako holka z malého města snila.
Opatrné debaty, letmé doteky dlaní, trochu víc společného smíchu, než by bylo slušné. O Vánocích jsme spolu seděli na terase, venku sněžilo, on mi chytil ruku a já věděla, že je něco jinak. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bála. Propadli jsme jeden druhému, a i když jsme se snažili uhlídat, co ukazujeme světu, dlouho to skrývat nešlo.
Sama si vyčítám, že jsem nebyla dost silná odejít, přiznat vše dřív, než to vyplulo na povrch. Martin to nakonec zjistil sám. Našel moje esemesky s Karlem, které jsem ten den nestihla smazat. Ten den vidím pořád před očima: Půlnoční hádka, rozbité sklo u dveří, jeho řev, můj pláč, Karel ve dveřích, zoufalý, vystrašený, ale připravený přiznat pravdu. Martin byl jako posedlý. Než jsme stačili říct jediné smysluplné slovo, popadl z věšáku klíče a vyběhl ven. Zatímco Karel se mu snažil domluvit, abychom vše vyřešili v klidu, Martinova silueta zmizela v dešti.
Následující týdny byly peklem. Martin kontaktoval celou naši rodinu, sousedy, moje spolupracovníky, dokonce i ředitelku školy, kam chodí naše dcera. Každému vylíčil, co zjistil a jak jsem ho „zradila s jeho vlastním otcem“. Měla jsem pocit, že najednou stojím nahá na náměstí – i ti, kdo mě roky znali jako milující matku a manželku, odvraceli zrak nebo mě neskrývaně nahlas pomlouvali. Karlovi volali jeho kamarádi, sourozenci, dokonce bývalá žena. Nikdo nebyl ochotný nám naslouchat, v očích všech jsme byli odsouzení.
Martin podal žádost o rozvod a na schůzce s advokátem oznámil, že bude bojovat o výlučnou péči o naše děti. Každé naše minulé selhání, každá hádka i obyčejná únava spadly do spisu. S Karlem jsme se snažili najít klid, on mi nabídl nový začátek – život stranou od naší vesnice, možnost utéct ke známým do jiného kraje. Ale ani tam nám anonymita dlouho nevydržela. Společné bydlení bylo plné smutku, lítosti i zloby. Děti za mnou nechtěly jezdit, bály se, že je někdo uvidí s „dědou a mámou“. Můj telefon denně zaplavovaly urážky od bývalých sousedek, vlastní matka mě přestala zvát na rodinné oslavy.
Karel, kdysi hrdý, silný člověk, se uzavřel do sebe. Přišel o respekt dětí i přátel, sám mi vyčetl, že kdyby jenom tušil, co bude následovat, nikdy by tak daleko nezašel. Stáhl se do své ulity, přestal chodit mezi lidi a já zjistila, že moje city, které byly kdysi žhavé a spalující, se pod tlakem okolí změnily v těžkou tíhu. Ztratila jsem partnera, děti i důvěru všech, na kterých mi záleželo.
Někdy si říkám, co by bývalo stačilo ke štěstí – víc mluvit, vyžádat si chvíli odpočinku, nebýt hrdá a unavená matka, která hledá porozumění v náruči staršího muže. Možná to byla ta únava, touha slyšet hezká slova, snad zahořklé srdce, které zapomnělo, jak hřeje opravdová důvěra. Teď už vím, že poměr s Karlem nebyl láska, ale únik od reality.
Život se nám oběma obrátil vzhůru nohama. Ze společných rodinných nedělí se stala podivná samota, místo radostí nám zbyla jen výčitka a pomalé smiřování s tím, že už nikdy nebude nic jako dřív. Martin si po čase našel novou partnerku, děti přijaly jiný režim, Karel zůstává v ústraní svého domu. Vlastní děti mě nenávidí a já jsem tak svou naivitou přišla o všechno, na čem mi v životě záleželo.
