Fajnstyl.cz 
Možná si říkáte, proč jsem to dovolila a proč jsem neodešla. Na papíře je to snadné. V realitě se hranice posouvají pomalu, téměř neznatelně, a člověk si zvyká. Zvyk je pohodlný a stud má dokonalou paměť.
Jak to celé začalo
Na začátku byl klidný, pozorný muž. Uměl ocenit drobnosti a měl zájem o to, aby náš vztah fungoval, jak má. Po čase přidal pravidla. Nejdřív šlo o drobné věci: aby byl šuplík vždy zavřený, mobil odložený po osmé večer, žádné „nevyžádané emoce“. Říkala jsem si, že každé partnerství má své dohody. Jenže dohody se změnily ve vynucování a vynucování v tresty.
Rituál, o kterém se těžko mluví
Každý večer jsem si musela kleknout vedle postele a nahlas přečíst seznam chyb, které jsem ten den udělala. Co jsem řekla nevhodně, co jsem zapomněla, kde jsem podle něj selhala. Potom jsem měla poprosit o odpuštění a slíbit nápravu. Když jsem protestovala, odpověď zněla: „Tohle nám pomáhá, učíš se pokoře. Když ti to vadí, asi ti na vztahu nezáleží.“ Nebyla v tom žádná intimita, žádná něha. Jen kontrola.
Mlčela jsem, protože jsem se styděla. Protože navenek působil jako moudrý člověk. Měl autoritu, lidé mu věřili. Před známými o mně mluvil hezky, doma ale trval na této každovečerní „terapii“. A já jsem postupně ztratila jistotu, kde pravda začíná a kde končí. Když se člověku dlouho opakuje, že přehání a že si věci špatně vykládá, začne sám sobě méně věřit. A když nevěříte, těžko se ozýváte.
Když zemřel, přišlo zvláštní ticho. Nebyl tu hlas, který mě srovnával do latě. Zbyly ale věty, které jsem roky říkala sama sobě. Trvalo měsíce, než jsem si přestala automaticky sepisovat dnešní chyby. Je zvláštní, jak se člověk dokáže přizpůsobit i tomu, co ho ničí. A jak moc času zabere se z toho zase dostat.
Co je ještě kompromis a co už je moc
Kompromis je dohoda dvou lidí, kteří se vidí jako rovnocenní. Poznáte ho podle toho, že se v něm dá dýchat a že platí na obě strany. Ponížení je jednostranné. Přichází s tlakem, se strachem z následků a s pocitem, že jste o něco míň. Kompromis nehledá viníka, hledá řešení. Ponížení potřebuje příběh založený na tom, že „ty to kazíš“ a „já tě napravím“. Kompromis se dá kdykoli přehodnotit. Ponížení se tváří jako zákon, o kterém se nediskutuje.
Jak se k tomu postavit
Nejprve si pojmenujte, co se děje. Bez eufemismů. Napište si to, ať to vidíte černé na bílém. Často si totiž vůbec neuvědomujeme, že nám někdo škodí.
Dále mluvte s lidmi, kterým věříte. Když uslyšíte názor někoho nezúčastněného, začnou do sebe věci rychle zapadat. Pokud je to možné, vyhledejte odborníka. Terapeut nebo poradna pro oběti psychického násilí dokážou stanovit správné hranice a navrhnout postup, jak je vrátit do života. Pomůže i krizová linka: někdy stačí jeden nestranný hlas, který řekne „nejste blázen, tohle je opravdu moc“.
Nastavte si konkrétní hranice: co neuděláte, čemu se vystavovat nebudete, jaký bude váš postup, když druhý začne tlačit. Hranice nejsou o tom, co musí dělat ten druhý. Jsou o tom, co budete dělat vy, když se překročí. A připravte se, že přesně to přijde. Kdo je zvyklý mít kontrolu, zkusí si ji vzít zpět. Držte se plánu, neslibujte. Hranice buď jsou, nebo nejsou.
Pokud to čtete a přijde vám to povědomé
Možná jste v podobné situaci. Možná ne. Ale jestli vám v hlavě bliká jediná malá kontrolka, dejte jí pozornost. Požádejte o pomoc. A co hrdinka našeho příběhu? Teprve se učí chodit po bytě bez strachu z chyb, které musí odčinit. Už ale ví, že mnohdy je ve vztahu nejdůležitější se umět ozvat.
Zdroje: womensaid.org.uk, verywellmind.com, psychologytoday.com
