Fajnstyl.cz 
Když jsem konečně našla levný zájezd, neváhala jsem ani minutu. Měla jsem pocit, že to je přesně ta dovolená, kterou teď potřebuji, a to je trochu samoty, trochu jiný vzduch, žádný stres. Jen já, moře a klid. Jenže hned první den mi došlo, že jsem se dost přepočítala. Cesta tam byla dlouhá, ale ještě jsem byla plná nadšení. V batohu knížky, v telefonu playlist, co jsem si složila jen pro tuhle cestu. V hlavě plány, jak si udělám procházku hned po příjezdu a večer si zapíšu dojmy do deníku.
V autobuse seděla vedle mě paní, která už u Baltu několikrát byla. Pověděla mi, že počasí je sice nevyzpytatelné, ale že to má svoje kouzlo. Taky říkala, že lidi jsou tam milí a všechno je levnější než u nás. To znělo skvěle. Netušila jsem, že její definice milí a levné se bude od té mojí dost lišit.
Do města jsem dorazila odpoledne. První, co mě zarazilo, byla zima. Ne ten příjemný svěží vítr, na který jsem se těšila, ale vlhký studený poryv, co se vám dostane až pod bundu a zůstane tam. A to jsem měla teprve vystoupit z autobusu. Když jsem došla k penzionu, kam jsem si zaplatila ubytování, uvítala mě paní domácí. Spíš než uvítala, jen otevřela dveře a čekala, co řeknu. Žádný úsměv, jen strohé pas, prosím.
Čekala jsem mnohem více
Ne že bych čekala přivítání s kytkou, ale nějaký náznak vstřícnosti by potěšil. Když jsem se jí zeptala na heslo k wi-fi, mávla rukou, že je na papírku v pokoji, a už zavírala dveře. Pokoj byl maličký, což by mi nevadilo, kdyby nevypadal, jako že ho nikdo neuklízel od loňského léta. Na stole fleky, postel proleželá, okno šlo otevřít jen na škvírku a záclona měla barvu, kterou už jsem v přírodě dlouho neviděla.
Hladina moře stoupla během chvilky o půl metru. Chorvatské pláže zachvátila panika, lidé utíkali pryč
Turistické letovisko Poreč na chorvatském pobřeží zažilo v posledních dnech nezvyklou podívanou. Během krátké chvíle se hladina moře zvedla o zhruba padesát centimetrů, a to bez varování i bez bouřlivého větru. Za jevem stály prudké změny atmosférického tlaku.
Koupelna byla společná pro celé patro. Sprcha kapala a z odtoku se linul zápach, který vám vnutí myšlenku, jestli si radši nezajdete opláchnout ruce do moře. Snažila jsem se zachovat optimismus, říkala jsem si, že tohle přece přežiju. Jsem u moře, to je hlavní. Vybalila jsem si a vyrazila na pláž. Po cestě jsem míjela několik stánků se suvenýry. Všude stejné magnetky, stejné pohledy, stejné plyšové tuleně.
A všude nápisy v několika jazycích, jak je všechno special price. Jenže speciální znamenalo dražší než u nás v centru Prahy. Když jsem si chtěla dát kávu v malé kavárně, kde za pultem seděl znuděný mladík, řekl mi cenu, při které jsem málem upustila peněženku. A to ani nemluvím o tom, že káva chutnala jako převařená voda s kapkou hořké esence.
Když jsem konečně došla k pláži, čekala jsem uklidnění. Před očima jsem měla obrázek z internetu. Široká pláž, málo lidí, šumění vln. Realita? Pláž přecpaná, hlučná hudba z několika stran, opilí turisté s plechovkami piva, křičící děti a k tomu všemu se ve vzduchu mísil pach smažené ryby a cigaretového kouře. Moře bylo šedé a neklidné, do romantického obrázku mělo daleko.
Dovolená v Polsku mi zkazila náladu
Voda byla studená, ale to by mi nevadilo. Vadilo mi, že jsem se musela prodírat kolem lidí, kteří si z pláže udělali piknik s celým obývákem. Říkala jsem si, že to je jen první dojem, že možná najdu klidnější místo. Šla jsem dál, ale všude to bylo stejné. A když jsem se rozhodla vrátit a koupit si aspoň něco k večeři, přišla další rána. Malý obchůdek u penzionu měl ceny, které byste čekali spíš v luxusním letovisku.
Dovolená, kam míříme desítky let, je teď pro Čechy minulostí. Nikdo už nás tady nechce
Letní pobyt u moře, kde slunce hladí pokožku, pivo teče proudem a nostalgie připomíná dětství. Taková je představa Čechů o dovolené v zemi, která se vryla do paměti už v 90. letech.
Chleba za v přepočtu 80 korun, máslo ještě dražší. Prodavačka se tvářila, že jí obtěžuju, když se ptám, jestli mají něco čerstvého. Nakonec jsem si odnesla balíček sušenek a láhev vody. Večer jsem seděla na posteli v tom zatuchlém pokoji, poslouchala kapající kohoutek a přemýšlela, co tady vlastně dělám. Byla mi zima, byla jsem unavená a místo odpočinku jsem cítila jen zklamání. Došlo mi, že tady nechci strávit ani jeden další den.
Ne proto, že by Baltské moře nebylo krásné. Možná někde jinde a za jiných podmínek je. Ale tenhle konkrétní zážitek pro mě byl prostě špatně od začátku do konce. A já nechtěla utratit peníze za něco, co mě jen bude frustrovat. Zavolala jsem na autobusové nádraží a zjistila, že ještě večer jede spoj zpátky. Nebylo nad čím přemýšlet. Sbalila jsem se během pěti minut, klíče od pokoje nechala na stole, ani jsem se nerozloučila. Venku foukal ledový vítr, ale cítila jsem zvláštní úlevu.
Možná jsem měla chuť plakat, možná se smát – spíš něco mezi tím. Byla jsem na cestě zpátky a věděla jsem, že tohle je pro mě asi nejkratší dovolená v životě. Když jsem po půlnoci dorazila domů, udělala jsem si čaj a sedla si k oknu. Venku byla tma, klid a žádný pach smažené ryby ani křik opilých lidí. Bylo mi líto, že to nevyšlo, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem to utnula hned. Někdy je prostě lepší přiznat, že něco není pro vás, než se snažit to zachraňovat za každou cenu.
