Fajnstyl.cz 
Snad každý dospělý, který už vylétl z hnízda, si položil stejnou otázku a v hlavě mu vrtá neodbytný hlásek: „Kdy jsi naposledy volal rodičům?“ Jenže práce, vlastní rodina, koníčky a nekonečný kolotoč povinností dokážou čas smrsknout tak, že dny se nepozorovaně změní v týdny. A pak začneme mít ten nepříjemný pocit provinilosti. Na druhé straně pak stojí ti, pro které je každodenní hovor s rodiči na denním pořádku, bez kterého si neumí představit den. Považují to za projev lásky, zatímco jejich okolí to úplně nechápe. Existuje ale vůbec nějaká univerzální, správná míra?
Zlatá střední cesta existuje. Ale pro každého je jinde
Pojďme si to říct na rovinu: Žádné konkrétní číslo, které by univerzálně platilo pro všechny, neexistuje. „Ideální frekvence hovorů závisí na individuálních potřebách, rodinné historii, věku a dokonce i na citlivosti každého jedince,“ vysvětluje francouzská rodinná terapeutka Florence Beuken. Nutit se do telefonátů jen proto, že „by se to mělo“, může vztah paradoxně poškodit. Když zavoláte ve spěchu nebo bez nálady, hovor může snadno skončit hádkou nebo uraženým tónem, protože ho budete chtít rychle ukončit.
Přesto se odborníci shodují, že existují jisté mantinely. Extrémy totiž škodí téměř vždy. Každodenní, někdy i opakované hovory denně, mohou na rodiče působit dusivě. Zvlášť pokud už mají svůj vlastní život, koníčky a přátele. Neustálé vyzvánění telefonu v nich může vyvolávat pocit, že jsou pod kontrolou, nebo že jim jejich dospělé dítě nedůvěřuje, že zvládnou svůj život žít bez něj. Navíc se takový vztah může snadno ocitnout v nezdravém modelu rodič–dítě, i když je vám třeba čtyřicet.
Naopak, pokud se ozvete jednou za měsíc či ještě méně, vysíláte tím jasný signál: „Nejste pro mě priorita.“ Rodiče se pak mohou cítit odstrčení, nemilovaní a zbyteční. Zvláště ve vyšším věku, kdy se jejich sociální svět zmenšuje, pro ně může být takový nedostatek kontaktu zdrojem úzkosti a pocitu osamění. Takže kde je ten pomyslný střed? Většina psychologů se opatrně shoduje na frekvenci jednou až dvakrát týdně. Tento interval umožňuje udržet si přehled o tom, co se v životech těch druhých děje, projevit zájem, a zároveň nechává oběma stranám dostatek prostoru pro vlastní život.
Jste dospělí, mluvte jako dospělí
Jenže můžete volat každý druhý den – a stejně budete mít s rodiči katastrofální vztah. Klíčem totiž není ani tak četnost, jako spíš kvalita a povaha samotné komunikace. Problém často vězí v tom, že i když jsme dávno dospělí a máme vlastní hypotéky a děti, v očích rodičů zůstáváme pořád těmi malými, kterým je třeba radit, jestli jim venku nebude „ziminka“ a jestli mají dost jídla v lednici. Tento zastaralý komunikační model „rodič–dítě“ je vyčerpávající pro obě strany. Vás rozčiluje, protože se cítíte nerespektovaní, a rodiče frustruje, protože jejich dobře míněné rady neberete vážně. Cílem by mělo být přetvoření tohoto vztahu na úroveň „dospělý–dospělý“. A to vyžaduje práci především z vaší strany. Prvním krokem je přestat vnímat rodiče jako všemocné bohy z dětství a přijmout je jako lidi. S jejich chybami, zlozvyky, ale i obavami.
Psychologové radí začít u sebe. Až vám matka příště začne vysvětlovat, jak máte správně vychovávat své vlastní děti, zkuste místo automatického výbuchu hněvu na chvíli mlčet. Zkuste se zamyslet, proč to říká. Je to projev nedůvěry? Nebo spíš bezradná snaha ukázat lásku a starost jediným způsobem, který zná? Často za tím není zlý úmysl, ale zvyk a strach. Strach o vás, strach ze stárnutí a ztráty mateřské role.
Manuál pro přežití rodinných hovorů
Přetavit desítky let zajeté vzorce chování není snadné. Je to možná ta nejtěžší vztahová práce, která vás v životě čeká. Základem všeho je otevřená a upřímná komunikace. Pokud jste v práci pod tlakem, řekněte to. „Mami, tati, mám vás rád, ale teď je to v práci blázinec. Nemůžu volat tak často, ale ozvu se hned, jak to půjde, třeba v sobotu.“ Tímhle jednoduchým vymezením dáte najevo zájem, ale zároveň si nastavíte hranice. Co když ale rodiče používají citové vydírání a výčitky? „My se tak snažili, a ty si ani nevzpomeneš...“ V takovém případě je nutná asertivita. „Rozumím, že vás to mrzí, ale tyhle výčitky mi ubližují. Mám vás rád, ale opravdu si je nezasloužím.“ Někdy je potřeba takovou větu zopakovat vícekrát, než padne na úrodnou půdu. Zásadní je také finanční a existenční nezávislost. Dokud od rodičů přijímáte pravidelnou podporu, dáváte jim tím podvědomě právo mluvit vám do života. Teprve ve chvíli, kdy stojíte pevně na vlastních nohou, máte plné právo vést rovnocenný dialog a říct: „Tohle si udělám po svém.“
A co když nic z toho nefunguje? Někteří rodiče se zkrátka nezmění. Jsou zaseknutí ve svých vzorcích, které si často přinesli z vlastního dětství. V takovém případě nemá smysl bojovat a donekonečna se hádat. Jediným řešením je přijmout fakt, že vaši rodiče jsou jací jsou, i s jejich chybami a stížnostmi. A dál si žít svůj život. To neznamená přestat je mít rád, ale přestat od nich očekávat něco, co vám nemohou a neumí dát. Rodinné vztahy jsou základem našeho života, ale to neznamená, že se v nich musíme utopit. Někdy je největším projevem dospělosti a lásky právě to, že si udržíme zdravý odstup.
Zdroje: dixiesunnews.com, marianne.cz, novinky.cz
