Fajnstyl.cz 
Jenže když se okolí vylidnilo, oslovila mě vedoucí. Řekla mi, že dcera byla často stranou, děti ji nebraly mezi sebe, někdy se jí posmívaly a při hrách ji rovnou vynechávaly. Sama působila statečně, ale bylo vidět, že ji to bolelo. Její slova mnou otřásla a já pak ještě dvě noci nedokázala usnout.
Tiché signály, které se dají snadno přehlédnout
Mnoho rodičů má pocit, že by si hned všimli, kdyby jejich dítě trpělo. Jenže děti se často snaží působit silně a chránit rodiče před zklamáním. Proto se vyplatí všímat si i nenápadných náznaků. Patří sem časté bolesti břicha nebo hlavy před školou, nechuť chodit na kroužky, které mělo dítě dříve rádo, ztráta zájmu o oblíbené hry nebo náhlé změny nálad. To všechno mohou být signály, že se něco děje.
Varovným momentem je i změna spánkových návyků, noční můry nebo nechuť mluvit o školních zážitcích. Některé děti se začnou chovat podrážděně, jiné se naopak stáhnou do sebe a vyhýbají se kontaktu. Pokud se chování dlouhodobě mění, stojí za to se ptát, co za tím stojí. Rodiče by měli být pozorní i k tomu, zda dítě nepřichází domů s poškozenými věcmi, neztrácí opakovaně školní pomůcky nebo mu nemizí peníze. I to může naznačovat, že je v kolektivu něco špatně.
Když se dítě bojí svěřit
Uzavřenost bývá jedním z nejčastějších důsledků odmítání v kolektivu. Dítě může tvrdit, že je vše v pořádku, a přitom uvnitř cítit bolest. Někdy vypráví přehnaně pozitivní historky, aby zakrylo to, co se mu nelíbilo. Je to jejich obranný mechanismus.
Pro rodiče je v tu chvíli zásadní zůstat trpělivý a nepřistoupit k výčitkám nebo tlaku. Právě pocit bezpečí totiž dítěti pomůže otevřít se, a proto je dobré nechat rozhovor vzniknout přirozeně – třeba na procházce, při cestě autem nebo před spaním. Důležité je dát dítěti prostor, nechat ho mluvit svými slovy a netrvat na okamžité pravdě. Pokud se svěří, měli by rodiče reagovat klidně, poděkovat mu za důvěru a dát mu najevo, že je v pořádku říct, co prožívá.
Jak s dítětem mluvit a kam se obrátit
Když se dítě svěří, že se necítí dobře, je potřeba vyhnout se panice nebo hněvu. Prudká reakce by ho mohla vyděsit a uzavřít. Je lepší projevit porozumění a vysvětlit, že problém není v něm, ale v chování ostatních. Má-li rodič podobnou zkušenost z dětství, může dítěti pomoct, když se o ni podělí. Ukáže mu tím, že podobné situace se dají vyřešit.
Pokud se potvrdí, že jde o šikanu, je důležité začít jednat. Prvním krokem je vždy komunikace se školou. Nejlepší je obrátit se na třídního učitele či ředitele školy, kteří by měli situaci sledovat a řešit. Ve školách bývá také výchovný poradce nebo školní psycholog, kteří umí nabídnout konkrétní kroky. V případě táborů či kroužků je vhodné mluvit přímo s vedoucím. Pokud škola nebo vedoucí nereagují a situace se dál opakuje, mohou rodiče využít pomoc pedagogicko-psychologické poradny nebo Linky bezpečí, kde odborníci poradí, jak postupovat. Jestliže se ani poté nic nemění, je namístě kontaktovat Českou školní inspekci, která přijímá i anonymní podněty. V nejvážnějších případech je na místě řešit věc s policií. Pomoc i podporu pak nabízejí specializované weby, například Minimalizace šikany či Společenství proti šikaně.
Podpora, která funguje dlouhodobě
Řešení šikany není jednorázový zásah, ale proces, který vyžaduje čas a trpělivost. Základem je posilování sebevědomí dítěte. Oceňujte jeho silné stránky, pomozte mu najít aktivity, kde se cítí dobře a kde může vyniknout. Ať už jde o sport, hudbu, nebo výtvarnou činnost, každá zkušenost úspěchu pomáhá budovat odolnost vůči negativním vlivům.
Stejně důležité je vědět, co nedělat. Nikdy nezlehčovat trápení slovy „to přejde“ nebo „to je normální“. Neobviňovat dítě, že si za to může samo. Neřešit situaci křikem na spolužáky či jejich rodiče, to obvykle přinese víc škody než užitku. Pokud se šikana nedaří zastavit, je namístě vyhledat odbornou pomoc. Dětský psycholog dokáže nabídnout jak dítěti, tak rodičům konkrétní strategie, jak se se situací vyrovnat a jak budovat zdravé vztahy.
