Fajnstyl.cz 
Děti mají jednu úžasnou a pro dospělé občas trochu děsivou vlastnost. Jsou brutálně upřímné, a to i ve chvílích, kdy se o to vlastně vůbec nesnaží. Jejich svět ještě nezná sociální filtry, taktické mlčení ani milosrdné lži. Když něco cítí, prostě to ze sebe dostanou ven.
Někdy slovem, které zasáhne jako blesk z čistého nebe, jindy třeba jen gestem nebo způsobem hry. A pak je tu jejich nejčistší forma komunikace beze slov, jejich kresby. Přeplněné dveře lednic a nástěnky v českých domácnostech jsou plné srdíček, sluníček, domečků a postaviček s úsměvem od ucha k uchu. Jenže právě v těchto obrázcích se občas skrývají ty nejniternější vzkazy, kterým bychom měli věnovat pozornost.
Byl to den jako každý jiný. Zase spousta úkolů v práci, v domácnosti, školních úkolů a kroužků. Desetiletá Terezka za mámou přiběhla s čerstvě dokončeným výtvorem.
„Mami, koukej, to jsme my!“ zářila a podávala jí papír. Na první pohled idylka. Usmívající se sluníčko, zelená tráva, jejich dům a uprostřed čtyři postavičky držící se za ruce – táta, Terezka, malý syn a babička.
“Usmála jsem se, pohladila ji po vlasech a řekla, jak je to krásné. Chtěla jsem si obrázek připnout na lednici, když vtom mi pohled sklouzl do pravého dolního rohu. Bylo tam něco navíc. Malá, téměř nepatrná postavička, oddělená od hlavní skupiny. Seděla u stolu a před sebou měla malý svítící obdélník. U postavičky byl nápis maminka. Musela jsem si sednout,” svěřuje se redaktorka Katka.
Byla to strohá, dětským pohledem zachycená skutečnost každého dne, ve které maminka, i když je fyzicky doma, je duchem často jinde, u svého notebooku.
Dětský svět bez filtrů
Ten malý detail na Terezčině obrázku nebyl obviněním. Byla to prostě jen zpráva. Zpráva o tom, jak mámu její vlastní dítě vnímá. A není v tom zdaleka sama.
Dětské kresby jsou i pro psychology cenným nástrojem jak nahlédnout do duše dítěte, které ještě neumí nebo se bojí své pocity plně verbalizovat. Velikost postav, jejich rozmístění na papíře, barvy, to všechno má svůj význam. Oddělená nebo výrazně menší postavička rodiče může signalizovat pocit citového odstupu. A moderní doba přidala nový symbol, a to rodiče s telefonem nebo notebookem v ruce. A často se v tom skrývá tichá prosba dítěte, které říká: „Vím, že jsi tady, ale jsi tu doopravdy pro mě?“
Tento fenomén není jen pocitem jednotlivců, ale problémem, který má hlubší společenské kořeny. Statistiky ukazují, že české matky patří mezi nejvytíženější v rámci zemí OECD. Důvodem je nízké finanční ohodnocení nebo třeba malá dostupnost částečných úvazků, která nutí mnoho žen pracovat na plný výkon, i když by raději trávily více času s rodinou. „Nemám čas“ je fráze, která v našich domácnostech zdomácněla. Psychologové upozorňují, že rodina se pak často rozpadá na „solitéry“.
I když jsou všichni pohromadě v jednom obývacím pokoji, každý je ve svém vlastním světě, za obrazovkou svého zařízení. Děti pak nemají kde odkoukat modely chování, necítí pevné a bezpečné zázemí, protože rodiče jsou sice přítomni tělem, ale jejich mysl je zaměstnaná pracovními e-maily nebo sociálními sítěmi.
Když práce přeroste přes hlavu
Pro dítě je pozornost rodiče přímo zásadní. Ne tak, že bychom museli strávit společně dvacet čtyři hodin denně, ale záleží na kvalitě společně prožitého času. Když dítě vidí rodiče neustále ve stresu, spěchu a s myšlenkami jinde, samo se učí, že je normální být neustále „zaneprázdněný“. Co je horší, může si vyvinout pocit, že není pro rodiče dostatečně důležité. Že ta svítící krabička je zkrátka zajímavější. A tady je potřeba si říct na rovinu, že nejde jen o matky. Problém se týká obou rodičů. Tlak na výkon, finanční zajištění rodiny a kariérní růst jsou obrovské. Mnozí rodiče si v dobré víře myslí, že když dětem zajistí materiální dostatek, dělají pro ně to nejlepší. Jenže dlouhodobý nedostatek plné pozornosti se na dítěti dříve či později projeví a může vést ke změnám v chování.
Některé děti se stáhnou do sebe, jsou apatické, smutné, rezignují na snahu upoutat pozornost. Jiné naopak volí opačnou strategii, začnou zlobit, být agresivní, protože i negativní pozornost je pro ně lepší než žádná. A pokud se k tomu objeví bolesti břicha či hlavy, které nemají žádnou zjevnou fyzickou příčinu, mohou být jen zoufalým voláním těla, že duše strádá. U starších dětí pak může nedostatek pevného rodinného zázemí vést k mnohem vážnějším problémům, jako jsou sklony k závislostem, sebepoškozování nebo poruchy příjmu potravy.
Jak poznat, že naše dítě strádá
Děti jsou zrcadlem rodinné pohody. Pokud bývá dítě často nemocné, plačtivé, přehnaně bázlivé, nebo naopak neustále provokuje, je to často jen symptom hlubšího problému. Je to jeho způsob, jak říct „Haló, tady jsem, všímejte si mě!“
Nejde o to, že by rodiče své děti nemilovali. Láska tam je, ale někdy se ztrácí v každodenním shonu a povinnostech. Děti nepotřebují, abychom jim organizovali každou minutu a vozili je z jednoho kroužku na druhý v naději, že z nich vychováme génie. Potřebují obyčejné, a přesto tak vzácné momenty jako je společná večeře bez zapnuté televize, společné blbnutí při úklidu, večerní čtení pohádky, kdy se soustředíme jen na příběh a na dítě vedle sebe. Potřebují cítit, že jsme v tu chvíli stoprocentně s nimi.
Není pozdě na změnu
Terezčin obrázek byl pro Katku budíčkem. “Neznamenalo to, že jsem okamžitě podala výpověď a začala pěstovat zeleninu na zahrádce. Znamenalo to, že jsem začala dělat malé, ale vědomé změny. Zavedla jsem pravidlo, že po šesté hodině večer se notebook zaklapne, ať se děje cokoliv. Telefony necháváme při večeři v jiné místnosti. Začali jsme si víc povídat. Zjistila jsem, že když se na chvíli zastavím a skutečně poslouchám, co mi děti říkají, dozvím se o jejich světě neuvěřitelné věci. Není to vždy snadné a občas sklouznu zpět ke starým zvykům. Ale ten obrázek mám stále na očích jako připomínku.”
Čas je nakonec to jediné, co skutečně máme a co můžeme svým dětem dát. A každá minuta naší plné, nepřerušované pozornosti se do jejich života zúročí stonásobně. Protože to, co po nás jednou zůstane, nebude dokončený projekt v práci, ani stav bankovního účtu. Budou to naše děti a vzpomínky, které si odnesou do života.
zdroje: sancedetem.cz, marianne.cz, pmc.ncbi.nlm.nih.gov
