Fajnstyl.cz 
Chtěla jsem, aby moje dcera měla jméno, které v sobě ponese něco víc. Cit, vzpomínku, chuť, barvu. Nechtěla jsem obyčejné jméno, které zmizí mezi stovkami dalších ve školní třídě, na seznamu pacientů nebo na poště. Chtěla jsem, aby mělo zvuk. Aby z něj bylo cítit, že je jiná. Že je výjimečná. Že má osobnost.
A tak jsem jí dala jméno, které jsem milovala od dětství. Když jsem ho poprvé slyšela ve filmu, bylo mi asi deset. Byla to hlavní hrdinka, silná a křehká zároveň, jiná než ostatní. A to jméno mi od té doby zůstalo v hlavě. Často jsem si ho šeptala jen tak pro sebe. Věděla jsem, že jednou, až budu mít dceru, bude se jmenovat právě tak. A když ten den přišel, neváhala jsem.
Myslela jsem, že jsem pro dceru udělala maximum
Jenže realita je jiná. Místo uznání a milých úsměvů při představování přišlo cosi jako lavina. Kamarádky koulely očima. Kolegové se ptali, jestli jsem to myslela vážně. V porodnici se na mě sestra dívala, jako bych jí oznámila, že budu dceru krmit výhradně čokoládou. A dokonce i vlastní máma mi řekla: „A to sis nemohla vybrat něco normálního?“
Zpočátku jsem to brala s nadhledem. Říkala jsem si, že si zvyknou. Ale ono to neustávalo. Při každém zápisu do kroužku, při každém prvním dni ve školce, při každém seznámení. „Jé, tak to je originální,“ říkali s přetvářkou. „A jak jste na to přišla?“ A někdy i naprosto bez obalu: „To jí nemůžete udělat.“
Jako bych jí dala cejch. Jako by jedno slovo na papíře mělo určovat, kým je a kým bude. A nejhorší na tom bylo, že se tenhle postoj začal pomalu přenášet i na ni. Děti jsou v tomhle nemilosrdné. Co je jiné, je divné. A co je divné, je terčem. „Proč se nejmenuju jako ostatní?“ ptala se mě jednou večer, když jsme ležely v posteli. A mně se sevřelo srdce. Protože jsem jí chtěla dát něco krásného. A najednou jsem měla pocit, že jsem jí spíš něco vzala.
Ale pak jsem jí řekla, proč jsem to jméno vybrala. Co pro mě znamená. Jak silná byla ta filmová postava, jak moc mi připomínala odvahu. Jak moc jsem si přála, aby moje dcera byla přesně taková – svá, nepřehlédnutelná, jiná. A ona se na mě podívala těma svýma velkýma očima a řekla: „Tak já budu taky taková.“ A v tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala správně.
Doufám, že moje rozhodnutí pochopí
Lidi budou vždycky soudit. Mají potřebu srovnávat, škatulkovat, hodnotit. Co neznají, je děsí. A co je děsí, zesměšňují. Ale já nechci vychovávat dítě, které se snaží zapadnout za každou cenu. Chci, aby byla hrdá na to, kdo je. Aby věděla, že být jiná je dar, ne prokletí. A že jméno je jen začátek.
Dnes už se tolik neptají. Lidé si zvykli. A někteří dokonce uznali, že to jméno má něco do sebe. Dcera ho nosí s hlavou vztyčenou. A já ji obdivuju. Protože v tom jméně je síla. A odvaha. A láska. A já vím, že přesně to jsem jí chtěla dát.
Až mi zase někdo řekne, že jsem udělala chybu, usměju se. Protože jediný člověk, který na tom jménu záleží, je ona. A ona ho přijala. Přijala ho jako součást sebe. A to je víc než všechny názory světa.
