Fajnstyl.cz 
Na internetu se to hemží debatami typu „co byste nikdy nesnědli“ a česká jídla v nich bohužel mají svoje pevné místo. Přitom nejde o žádné experimenty, spíš o klasiku, která pro nás znamená kus tradice a často i nostalgii. Jenže cizinci v ní vidí kulinářské peklo a neváhají to říct nahlas.
Maso, co vypadá jako z pitevny
Na fórech se objevují komentáře typu, že ovar připomíná kus nemocné tkáně. Ovar s křenem a hořčicí je pro Čechy symbolem zabijačky a zimních hostin. Jenže pro člověka, který není zvyklý na velké kusy vařeného masa, je to prý něco, co by „nestrávila ani slepice“.
Přitom právě ovar bývá pro nás symbolem pohody – talíř masa, sklenice piva a rodinná atmosféra. To, co někdo považuje za horor, je tady v Česku zkrátka součástí tradice.
Jídlo s vlastním fanklubem
Pokud se v diskuzích objeví slovo tlačenka, reakce jsou okamžité. Někteří ji označují za gastronomický zločin, jiní s nadsázkou tvrdí, že připomíná pokrm z hororu Saw. Směs masa, kůže a koření v průhledném rosolu opravdu působí nezvykle, zvlášť pro někoho, kdo zná jen šunku na plátky.
Jenže Češi to vidí úplně jinak. Pro někoho je tlačenka synonymem hospodského pohoštění, pro jiného chutí dětství u dědečka na vesnici. Ať už ji milujete, nebo nesnášíte, málokteré jídlo vyvolá tak rozdílné reakce.
Vánoční poklad i záhada
A pak je tu kuba. Jídlo, které má v Česku dlouhou historii a patří k vánočním tradicím. Jenže když ho cizinec poprvé uvidí, většinou se zarazí. Na zahraničních fórech zaznělo, že to vypadá jako směs hlíny a pilin. Přitom jde o jídlo z krup, hub a česneku, jednoduché, ale s výraznou chutí.
Češi si ho spojují s Vánoci, s rodinným stolem a se vzpomínkou na časy, kdy nebylo tolik možností. Co jiní považují za podivnou kaši, pro nás má silnou symboliku a chuť, která se předává z generace na generaci.
Kulinářské peklo, nebo poklad?
Na internetu by se o české kuchyni dalo najít hodně ostrých slov, od „nestrávila by to ani slepice“ po „největší blaf v Evropě“. Jenže právě v tom je kouzlo gastronomie, co je pro jednoho tabu, je pro druhého pochoutka. A česká jídla, která cizinci často nechápou, pro nás představují víc než jen pokrm, jsou to vzpomínky, tradice a kus identity.
Česká kuchyně není ale výjimka. Obdobné speciality, které cizinci považují za nejedlé, mají i jinde: Skotové haggis z vnitřností, Francouzi šneky, Islanďané nechvalně proslulého žraloka hákarl. A v Asii? Tam se běžně podává například kuřecí noha, kachní embryo balut nebo různé fermentované ryby, které by Evropan mnohdy ani neochutnal. I tady platí, že co jeden národ považuje za pochoutku, druhý označí za kulinářské peklo.
Chuť, která spojuje
Nakonec se ukazuje, že každý národ má své zvláštnosti, něco, čemu se jinde vysmějí nebo co odmítnou, doma ale patří k rodinným stolům a vzpomínkám. Česká jídla, která cizincům připadají nejedlá, jsou pro nás symbolem pohody, tradice a dětství. Stejně jako my kroutíme hlavou nad kuřecí nohou z Asie nebo islandským žralokem, oni nechápou tlačenku nebo ovar.
A možná je to dobře. Právě tyto rozdíly totiž dělají svět chutí pestrý a barevný. Místo abychom se nad cizími talíři smáli, můžeme se učit otevřenosti, a třeba i odvaze zkusit něco nového. Protože jídlo není jen otázkou chuti, ale i příběhu a identity, která nás spojuje víc, než si myslíme.
