Fajnstyl.cz 
Mýtus barokní boubelky
Za většinu legend může několik ikonických obrazů. Rubens, van Dyck a jejich současníci malovali těla objemnější, s výraznými stehny, břichem, pažemi. To ale neznamená, že společnost plošně uctívala vysokou nadváhu. Šlo o těla bohatých žen, které si mohly dovolit dostatek jídla i volný čas. Fyzická plnost byla signálem dostatku, plodnosti a sociálního statusu, ne demokratickým potvrzením, že jakýkoli tuk je ideál.
Navíc se bavíme o umění, ne o lékařské dokumentaci. Malíři těla stylizovali, sjednocovali proporce, zdůrazňovali hladkou pleť a měkké tvary. Analýzy historických vyobrazení upozorňují, že tyto postavy často spadají spíš do pásma mírné až střední obezity podle dnešních měřítek, ale zároveň kombinují prvky, které v reálné populaci nebývají v tak dokonalém balení.
V baroku neměli nadváhu všichni
Sedmnácté a osmnácté století byla období, kdy velká část populace žila na hraně nedostatku. Opakované neúrody, omezený přístup k masu, sezonnost potravin. Plnější postava byla především znakem privilegia. Historické přehledy obezity ukazují, že výrazně vyšší hmotnost se koncentrovala u elit, které si mohly dovolit kaloricky bohatší stravu, alkohol, sedavý způsob života.
Současně ale už tehdejší lékaři řešili obezitu jako zdravotní problém. Studie medicínských textů z období 1500 až 1750 dokládají, že nadměrný tuk byl spojován s dušností, únavou a kratší délkou života. Autoři doporučovali dietu a pohyb, používají varovné termíny a rozhodně nepopisují extrémně mohutná těla jako ideální. Barokní panovník s obrovským břichem byl spíš symbolem moci než doporučením pro běžnou ženu.
Ideál, který formoval tělo násilím
Když se mluví o barokním ideálu krásy, zapomíná se na jednu podstatnou věc. Ten ideál nebyl přirozený. Byl vytvořený kombinací oděvu, techniky držení těla, a často také rizikových zásahů do zdraví.
Ženy vyšších vrstev nosily vyztužené živůtky a předchůdce pozdějších korzetů, které srovnávaly trup do kuželovitého tvaru, zmenšovaly obvod pasu a zvedaly poprsí. Oblečení v horní části těla tělo stahovalo, sukně vrstvily objem dolů. Texty lékařů i moderní analýzy upozorňují, že dlouhodobé nošení těsných korzetů a šněrovaček mohlo omezovat dýchání, deformovat žebra, způsobovat trávicí obtíže a oslabovat zádové svaly.
Výsledkem byl paradox. Ideál působil velkolepě, ale tělo pod konstrukcí trpělo. Boubelka z obrazů nebyla volná a zdravá, ale sevřená v systému, který přesně určoval, jak má vypadat hrudník, pas i držení těla.
Obrazy klamou víc, než se zdá
Další problém barokního ideálu je selekce. Na obrazech vidíme zlomek populace. Elitu, dvůr, mecenáše, mytologické a biblické hrdinky v luxusním vydání. Chybí venkovské ženy, služebnictvo, městské chudší vrstvy. Ty žily zcela jiné životy a jejich těla byla formovaná prací, nemocemi, těhotenstvími a nedostatkem, ne salony a hostinami.
Moderní biohistorický výzkum připomíná, že opravdu masivní obezita byla vzácná a soustředila se do úzkých vrstev. Rozšířená představa, že celé baroko adorovalo extrémní objemy, je zpětné čtení několika ikonických obrazů přes dnešní debaty o body positivity. Historikové opakovaně upozorňují, že popularizovaný termín rubensovská jako synonymum pro libovolnou obezitu je nepřesný a zkreslující.
Co s tím má společného dnešní boubelka
Když někdo uklidňuje ženu větší konfekce větou, že by v baroku byla ideál, zní to mile, ale míří vedle. Barokní estetika vyžadovala specifický typ těla v konkrétním sociálním balení. Plnost měla být spojená s bohatstvím, bílou pletí, pasem staženým do konstrukce, schopností rodit dědice a reprezentovat rod. Nebyla to oslava různorodých těl, ale velmi úzký, třídně omezený a zdravotně náročný model.
Praktický závěr je střízlivý. Historie se nehodí jako jednoduchý argument pro ani proti žádné konkrétní velikosti. Ukazuje spíš to, jak snadno se ideály krásy zvrhnou v nástroj kontroly. A jak často se zapomíná na zdraví, komfort a vlastní zkušenost žen, které ten ideál musí nosit na těle.
Zdroj: Europe PMC, Public Health, Wikipedia
