Fajnstyl.cz 
Jela s námi poprvé. A rovnou jsme si říkali, že to bude fajn. Vždyť je to jen týden. U moře. V krásném hotelu s all inclusive. Co by se tak mohlo stát? No všechno. Začalo to nenápadně. Už na letišti tchyně komentovala všechno kolem. Tady mají ale drahou kávu! nebo Tohle ti kontrola vezme, dej mi to do tašky, já to pronesu." To jsme ještě brali s humorem. Každý máme nějaké ty vrtochy, říkali jsme si. Jenže jakmile jsme dorazili do hotelu, spustilo se peklo.
Když all inclusive vezmete příliš vážně
Naše tchyně totiž pojala celý koncept neomezeného jídla jako výzvu. Ne jako pohodlí. Ne jako dovolenou. Ale jako životní misi: vzít si co nejvíc, kdykoliv to jen půjde. A tak se stalo, že hned první den si z hotelové restaurace odnesla do kapsy tři croissanty. Když jsme ji s manželem upozornili, že to asi není úplně v pořádku, mávla rukou a dodala to své. To oni stejně vyhodí. Takhle to sníme na pokoji.
Jenže u croissantů to neskončilo. Další dny to byly ubrousky nacpané sýrem, ovoce, dokonce i kus koláče. Vážně jsme se báli, že jednoho dne z kapsy vytáhne třeba misku s polévkou. Všechno to nenápadně schovávala do šatů, do tašky, do hotelového batůžku. Nezastavilo ji nic.
A ostatní hosté? Samozřejmě si toho začali všímat. Nejhorší byla scéna, kdy jí z kapsy vypadla broskev přímo u kávovaru. Jedna paní vedle nás se zhrozila, personál kroutil hlavou, my stáli jako solné sloupy. A tchyně? S úsměvem řekla, že jí jen spadla z tácu.
My s manželem rudí až za ušima
Snažili jsme se jí to vysvětlit. Že hotel má jasná pravidla. Že jídlo je sice neomezené, ale není určené k hromadnému odnosu. Že dělá ostudu. Jenže ona měla vždycky nějaký důvod: Za komunistů jsme taky balili chleba na cesty nebo Na tom přece není nic špatného, když zaplatíš, máš právo si vzít, co chceš.
Postupně jsme zjistili, že to není o hladu, ani o nedostatku. Prostě si z toho udělala sport. Bavilo ji to. Jako by si užívala ten malý adrenalin, tu chytrou lest, jak obejít systém. Jenže zatímco ona si připadala jako královna šetřivosti, my se propadali hanbou.
Závěrečný den dovolené byl jako třešnička na dortu. Tchyně si do kabelky nabalila tolik jídla, že jí rupnul zip. Ano, čtete správně. U vchodu z jídelny, před zraky hostů, personálu a nás, se z kabelky vyvalilo několik kousků pečiva, banán, balíček ubrousků s čímsi uvnitř a proboha proč i kelímek s jogurtem.
Týden, který stál za všechny peníze
Manžel jen zašeptal: Jdeme, a bez jediného slova jsme odvedli naši drahocennou příbuznou pryč. Už se to nedalo zachránit. Sbalili jsme kufry, zbytek dne strávili na pláži a v duchu počítali, kolik let budeme potřebovat, než se tahle historka přestane v hotelu vyprávět jako legenda.
Od té doby už o společné dovolené s tchyní nepadlo ani slovo. Manžel to téma rovnou blokuje větou: "Nikdy víc." A já ho naprosto chápu. Někdo si z dovolené přiveze suvenýry, někdo zážitky. My si přivezli vzpomínku na největší ostudu svého života. A taky ponaučení, že all inclusive není výzva. A že dovolená s příbuznými může být nejen drahá, ale i mimořádně výživná. V tom nejméně příjemném slova smyslu.
