Fajnstyl.cz 
Těšila jsem se jako malá. Slunce, moře, pohoda, dobré jídlo a možná i nové zážitky. Když jsem balila kufr, měla jsem v hlavě romantickou představu o idylické dovolené na chorvatském pobřeží. Známí mi vyprávěli, jak milí a vstřícní Chorvati jsou, jak si s vámi rádi popovídají, jak dobře se tam jí a jak je všechno krásně autentické. Jenže realita, do které jsem narazila hned po příjezdu, měla k tomu všemu zatraceně daleko.
První varovný signál přišel už na hranicích. Dlouhé kolony, podráždění celníci, nulová ochota cokoli vysvětlit. Dobře, říkala jsem si – jsou prázdniny, nervy pracují. Nepřikládala jsem tomu větší význam. Ale jak dny plynuly, začínalo být jasné, že problém nebude ve mně.
Zklamaná z dovolené v Chorvatsku
Místní se tvářili, jako by jim turisté lezli krkem. V restauraci nás obsluhovali s otráveným výrazem, občas bez pozdravu, bez úsměvu, a rozhodně bez zájmu. Když jsme se zeptali, jestli si můžeme sednout ke stolu s výhledem na moře, číšník jen protočil oči a ukázal nám nejhorší místo v rohu. A ceny? Místy vyšší než ve Vídni. Káva za pět euro a pizza za osmnáct. Ale budiž, jsou prázdniny. Horší byl ten pocit, že jsme vlastně na obtíž.
Při procházce po promenádě jsme se několikrát setkali s neochotou i arogancí. Ptali jsme se na cestu k pláži, kde měly být méně lidí. Místní žena nám odpověděla stylem „najděte si to sami“ a se znechucením odešla. V obchodě na nás pokladní štěkla, protože jsme omylem přinesli ovoce bez zvážení. A když jsme chtěli zaparkovat, tak nám starší pán sprostě vynadal, že stojíme „na jeho místě“, i když žádné značení tam nebylo.
Zatímco jiní se na sociálních sítích chlubí azurovým mořem a chorvatským pohostinstvím, já jsem zažila spíš chlad, neochotu a pocit, že jsem na špatném místě ve špatný čas. Každý má špatný den, to chápu. Ale když je těch špatných dnů víc než těch příjemných, člověk začne přehodnocovat, jestli mu to za to vůbec stojí.
Sbalila jsem kufry a utekla jsem domů
Po třech dnech jsem se sbalila a rozhodla se vrátit. Nechtěla jsem trávit dovolenou v prostředí, kde se necítím vítaná. Cesta zpátky mi paradoxně přinesla větší úlevu než samotný příjezd k moři. Hranice jsem projížděla s pocitem, že vracím svobodu sama sobě. Doma možná nemáme moře, ale máme vlídnost. A ta pro mě v tu chvíli měla větší hodnotu než sluneční paprsky a slaná voda.
Nechci paušalizovat. Věřím, že Chorvatsko může být krásné a že spousta místních je přívětivých a laskavých. Ale moje zkušenost byla jiná. Krátká, nepříjemná a pro mě zcela dostačující. Možná jsem měla smůlu. Možná jsem jen narazila na špatné lidi. Ale když jdete na dovolenou, nechcete se cítit jako vetřelec. A přesně tak jsem si tam připadala. Letos už do zahraničí nepojedu. A příště? Možná raději někam, kde nejsou turisti vnímáni jako chodící peněženky, ale jako hosté.
