Fajnstyl.cz 
Letos jsme si s partnerem řekli, že zkusíme něco jiného. Nechtěli jsme klasickou dovolenou v Chorvatsku, a tak jsme zvažovali různé možnosti. Nakonec padla volba na Polsko – konkrétně na pobřeží v oblasti Stegna. Vypadalo to ideálně: moře, kilometry pláží, příznivé ceny, navíc to není až tak daleko autem. Na fotkách klid, pohoda, slunečníky.
Těšila jsem se na knížku v ruce a vítr ve vlasech. Realita byla úplně jiná. Už když jsme se blížili k pobřeží, začalo mi být jasné, že to nebude žádná romantika. Kolony aut, lidi proudící v davu jako na festival. Na parkovišti bylo plno už v osm ráno, a když jsme konečně dorazili na pláž, zůstali jsme stát v němém úžasu. Okolní Poláci byli ale celkem v pohodě. Někteří jen pokrčili rameny, jiní poradili, že stačí jít asi o 500 metrů dál a pláž je prázdnější. To jsme zkusili. A skutečně – čím dál od hlavního vstupu, tím méně lidí.
Dovolená v Polsku byla za trest než odměnu
K moři se vlastně nedalo dostat. Před námi se rozprostíralo moře jiné – moře slunečníků, lehátek a ručníků. Každý volný centimetr byl zabraný. Představte si, že se snažíte projít na druhou stranu obřího blešího trhu, kde se všichni opalují, jí, hrají karty, křičí po dětech a do toho se někdo snaží zručně přemluvit racka, aby mu neodnesl svačinu. Tak nějak to vypadalo.
Zkoušeli jsme se prodírat vpřed, ale vzdali jsme to. Slunečníky byly natěsnané jeden na druhý a pod nimi lidé, kteří očividně přijeli stejně odhodlaně jako my – najít si místo, kde si užijí klid. Jenže v tom množství lidí to bylo nemožné. Nešlo si ani lehnout, ani posedět, ani dýchat. Natož si zaplavat.
Přesně to popisovali i místní – do rána prý bylo pláž ještě volná, ale už kolem šesté se začaly tvořit fronty u vstupu. Lidé s dekami, vozíky, skládacími židličkami, termotaškami a dětmi. Všichni natěšení. Jenže jak den pokračoval, prostor se zmenšoval. V jednu chvíli to připomínalo spíš evakuaci než dovolenkovou atmosféru.
Na pláži se nedalo hýbat a bylo to o život
Ale i tak se pořád nedalo říct, že by to bylo příjemné. Když se chcete vykoupat, ale cestou k vodě musíte přelézat ručníky, kabelky, nohy a tašky jiných lidí, chuť na romantiku rychle mizí. A nejvíc mě zaskočilo, jak se to celé tvářilo jako normální. Nikdo neprotestoval, nikdo se nehádal, všichni prostě akceptovali, že moře je „v obležení“ a je třeba se přizpůsobit.
Jen já jsem tam stála, potila se pod slunečníkem, který jsme nakonec postavili vedle dětského bazénku plného řvoucích batolat, a přemýšlela, co jsme to vlastně vymysleli. Domů jsme odjížděli o den dřív. Unavení, uštvaní, bez jediné koupele v moři. Měli jsme co dělat, abychom se s autem probojovali zpátky na silnici, která vypadala jako cesta z nějakého masového koncertu.
A celou dobu jsem si říkala – nikdy bych nevěřila, že si tohle budu myslet – že i český Mácháč je proti tomu oázou klidu. Takže příště radši zůstanu doma, dám si nohy do lavóru na balkoně a pustím si šumění moře z YouTube. Protože někdy je i obyčejné ticho větší luxus než všechna moře světa.
