Socialistické období výrazně ovlivnilo osudy nejednoho umělce, kdy i herečky a herci s nadějně rozjetou kariérou byli najednou odsunuti do ústraní. Na obrazovkách sice zůstávaly známé tváře, skutečný život některých z nich byl však plný překážek, omezení a nucených kompromisů. Období normalizace znamenalo pro mnoho osobností tvrdý zlom, často se jednalo o předčasné ukončení kariéry nebo mnohaletou stagnaci, která skončila až spolu s rozpadem režimu.
Blanka Bohdanová představuje typický příklad takto dotčeného osudu. Narodila se na začátku 30. let v Plzni a odmala ji přitahovalo divadlo. Vedle dramatického umění ji fascinovalo i výtvarno; chtěla studovat keramiku, což se však kvůli obavám rodičů o její budoucnost nestalo. Její cesta ale nakonec stejně vedla k herectví, když po válce nastoupila na JAMU v Brně.
Známá herečka měla velmi trpký osud
Studia dokončila v roce 1951 a hned našla první angažmá v divadle v Pardubicích. V druhé polovině 50. let hrála v pražských městských divadlech, posléze v Burianově divadle a od poloviny 60. let až do roku 2010 byla součástí hereckého souboru Národního divadla.

Později působila i jako pedagožka na Pražské konzervatoři, v 80. letech získala titul zasloužilé umělkyně a celoživotní mistrovství jí v roce 2015 přineslo prestižní cenu Thálie. Vedle divadla se věnovala i filmu a televizi. Poprvé se objevila ve filmu Občan Brych v roce 1958, o rok později zaujala v Romeo, Julie a tma a další významné role na sebe nenechaly dlouho čekat.
Bohdanová byla známá schopností vystihnout složité emoce a psychologicky náročné charaktery a stala se pevnou součástí umělecké scény zejména v 60. letech. Zásadní zlom však nastal, když v roce 1969 odjela na studijní pobyt do Velké Británie. Po návratu jí režim výrazně omezil přístup k televizní i filmové práci, a herečka byla odsunuta na okraj. Výraznější příležitosti v tomto období získávala jen výjimečně; až v 80. letech se mohla pomalu vracet zpět a po revoluci zůstala divadlu i umění věrná.